Enemy roommates [1]

32. Reverb

Kai byl včera příliš naštvaný na to, aby pokračoval s vlastním výzkumem. Dneska ho však znudila škola. Psal sice dva testy, na které se rychle naučil, a účastnil se debaty v hodině profesorky Molinové, ale stejně mu celý den připadal takový... bez chutě.

Přemýšlel, že zavolá Andrému. Ale nebylo by to už moc? Poslední dobou ho pořád otravoval, až tomu sám nemohl uvěřit. A navíc, Kai přece neměl žádný důvod, aby se mu pletl do soukromého života. Ale možná chtěl... sám to pořádně nechápal.

Položil mobil na podložku v autě a zapnul si pás. Místo telefonování s Andrém nakonec zamířil do Anti-X. Měl tam totiž práci.

...

Kai po nějaké době vystoupil z velké místnosti s počítači. Svá nová data předal příslušným zaměstnancům Anti-X a zase se vytratil. Doufal, že o Panu F dokáží zjistit více, než on sám. Jenže ten, jehož Kai včera sledoval, působil jako zkušený člověk. Kai předpokládal, že už si zajistil jiné auto, nebo ho alespoň přemaloval.

Kai byl při chůzi po chodbě ponořený v myšlenkách, a tak si ani nevšiml, že se k němu nenápadně přikradl vysoký hnědovlasý muž. Nebo to bylo možná tím, že ten agent byl samotný Jednička a dokázal se bez poznání přikrást takřka ke komukoliv.

„Už odcházíš, Hatari?"

Kai vždycky rychle zpozorněl, když ho někdo oslovil příjmením. Na Jedničku se však ani nepodíval. „Ano, nemám tady žádnou práci."

„Ty se teď věnuješ své vlastní misi - dopadení Red-Eye, je to tak?"

Kai se na hnědovlasého muže zamračil. Jednička věděl vždycky o všem - byla to tak trochu jeho práce -, ale Kai by byl radši, kdyby si ho zrovna nevšímal. „Ano. Proč se ptáš?"

Jednička si s úsměvem založil ruce za zády. „Následuj mě." Teď už zaujal Kaiovu zvědavost. A tak agent s číslem šest nemohl odmítnout.

Když si však všiml, v jakém patře po jízdě výtahem vystoupili, uvědomil si, že se blíží k výslechovým místnostem.

Kai se zarazil. „Oni toho kluka ještě nepustili?"

Jednička se na něj otočil. „Ne, Lucas... tedy ten chlapec, co si říká Reverb, je stále tady. Potřebujeme z něj dostat info."

„Je mu čtrnáct."

„Ano, je dost starý na to, aby něco mohl vědět." Jednička se vydal dále, ale Kai se zdráhal. Hnědovlásek však nezastavoval. „Snad ti nemusím připomínat, že „vůdce" té jejich skupiny vykřikoval do živého vysílání jméno Red-Eye."

„Ale ten kluk přece nic neví," trval na svém Kai.

„To nebudeme vědět jistě, dokud se ho důkladně nezeptáme." Jednička otevřel dveře do potemnělé místnosti, ve které už pár lidí sedělo na židlích u stolku, nebo postávali na místě a dívali se skrze jednostranně průhledné sklo do vedlejší místnosti, do které vedly pouze jedny dveře. Byla to čtvercová místnost, překvapivě veliká a osvětlená uprostřed, takže reflektor světla směřoval jen na kovovou židli a na ní čtrnáctiletého chlapce se špinavě blond vlasy, který se nervózně rozhlížel okolo. Měl ruce za zády, byly sepnuté pouty a od těch vedly dráty do země.

Ostatní lidé v potemnělé místnosti otočili své pohledy k Jedničce. Muž v dlouhém plášti zvedl do rukou svůj tablet s připraveným programem. „Můžeme začít."

Jednička mu však gestem naznačil, ať složí tablet dolů. „Uvidíme, jestli to bude potřeba. Očekávejte pokyny, ale bez mého svolení nic nezačínejte."