Enemy roommates [1]

35. Skládačka

Byla skoro jedna ráno a Kai s výrazem mrtvoly zíral do počítače. Stále neopustil budovu Anti-X. Svoje sny o měkké posteli si tak musel nechat zajít.

Všechny informace měl smysluplně rozmístěné na několika obrazovkách. Pomáhalo mu vidět to všechno před sebou, než aby něco stále musel hledat v hlavě. Taky se tu toho vlezlo více než na obrazovku jeho školního notebooku.

Stále však přemýšlel nad tím, jak mu dneska Red-Eye i s celou skupinou opět unikl.

Red-Eye musel říct po cestě Lucasovi, ať se skryje v bočních dveřích, potom se nechal spatřit Kaiem (v té době si měl Kai myslet, že Lucase schovali do vozíku, protože ještě nevěděl o Wolfovi), a potom sám zmizel ve dveřích. Nechal Kaie a ostatní agenty běžet za The Maskem, protože ten momentálně vypadal jako Red-Eye.

Kai naštvaně hleděl na jeden z nejlepších snímků z kamerových záznamů. Byl si skoro jistý, že ty černé vlasy byly jen paruka. Nějak mu to prostě nesedělo. Stejně tak ty brýle a hnědé oči - Kai přece věděl, že Red-Eye měl oči modré. Jenže co na záznamech zbylo ze zbytku jeho obličeje byly jen rozmazané pixely.

V mnoha filmech a seriálech by speciální agenti měli na počítačích program, který dokáže pixely špatného obrazu „dopočítat". Jenže v realitě takhle umělá inteligence nefungovala. Ať by dopočítala cokoliv, mohla by to udělat na několik způsobů a byla by docela malá šance, že by nějaký z nich opravdu odpovídal skutečnosti.

Kai si jen povzdechl a přesunul se k další obrazovce. Tam měl záznam z dnešního sledování The Maskova trackeru. Samozřejmě to skončilo nezdarem, protože ho ten zločinec později připnul na cizího člověka a toho potom agenti dopadli místo hledaného měňavce.

Jak se vůbec mohlo stát, že odsud utekli? Budova Anti-X měla být pastí na mutanty. Ne jejich hřiště. Kai však musel usoudit, že tihle mutanti nebyli jen děti, co si sem přišly hrát. Měli svůj plán promyšlený a uměli ho v sekundě změnit podle situace. Takové schopnosti šly získat jen praxí a té měl Red-Eye podle svého „životopisu“ hodně.

Kai si unaveně podepřel bradu. Potom se zatočil na kancelářské židli. A ještě se točil dokola, dokud se židle pomalu nezastavila.

„Vážně bych měl jít spát.“

Ale když se pokusil ze židle zvednout, začal mu vyzvánět mobil. Podíval se na číslo a zůstal na mobil zmateně zírat. André? V jednu ráno?

Nemohl váhat dlouho, potřeboval si s někým promluvit.

„Andy?“

„Ahoj Kaii,“ ozval se z druhé strany veselý hlas. „Vzbudil jsem tě, nebo zase ponocuješ?“

Kai si povzdechl. „Pracuju na projektu.“

„Takže ponocuješ.“ Bylo slyšet zašustění peřiny, André si nejspíš lehl do postele. „I včera jsem přemýšlel, že ti zavolám, ale nakonec jsem to nějak...“

Kai zamyšleně semknul rty. I on o tom přece přemýšlel.

„Prostě to nějak nevyšlo.“ Chvíli bylo ticho. „Nechceš mi třeba říct něco o tom projektu?“

Kai se pousmál. „To je tajné.“

I André se v telefonu uchechtl. „No jasně. Do jakého předmětu to vůbec děláš? V zadání nic nebylo, ne?“

„To je... Dělám to navíc. Chci si u učitele šplhnout, dalo by se říct.“

„No samozřejmě. A jak to jde?“

Kai se obrátil na zářící obrazovky. Bolely ho oči, ale nedokázal od nich odtrhnout pohled. „Myslím, že to brzy dokončím.“ Red-Eyův obličej byl rozmazaný, obličej Pana F zářil o kousek výše a všechny různé podoby The Maska zároveň s Wolfem byly o kousek níže. Pod nimi byla i Black-Fire, tedy spíš její maska. Na vedlejší obrazovce byli ti, jejichž identitu už Anti-X znalo - Doktor Kociba, Nola Cruz, Lucas Brown a Hettie Beckerová. Ti všichni měli něco společného s Red-Eyem. Bylo tu až moc lidí a až moc různých cest, jakými se jeho pravé identity dopátrat. Ale Kai věděl jedno: už je to nevyhnutelné. S dalším postupem do jádra toho případu už nemůže minout svůj cíl.