Enemy roommates [1]

16. Podzemí

André měl pocit, jako by jeho srdce přeskočilo jedno tlouknutí. Díval se před sebe na jednoho z těch agentů a mířil na něj rukou, ale omračující blesky stejně nevystřelil.

Ta tvář...

Pod černými brýlemi agentů Anti-X dříve neviděl nic jiného, než trénované psy. Jenže teď, když skrze prasklinu v brýlích zahlédl jeho tmavě modré oči, které už se smiřovaly se smrtí, něco ho zarazilo. Uvědomoval si podobnost tohoto muže se studentem, se kterým sdílel na kolejích pokoj. Krátké černé vlasy, atraktivní tvář, i když plná šrámů, a pootevřená ústa, která právě v kouřem zaplněném prostředí pátrala po kyslíku.

André stáhl ruku. Nemohl agenta poslat do bezvědomí, už tak příliš riskoval jeho zdraví kvůli tomu kouři. A nedokázal mu ublížit, protože mu konečně došlo, kdo se za brýlemi skrýval.

Rozběhl se pryč.

Slyšel, jak se agent za ním pokoušel vstát, ale neměl na to momentálně dost síly. André vyskočil a blesky se nechal odrazit pryč, aby se co nejrychleji ztratil v dýmu, tak jako Black-Fire s dalšími dvěma mutanty.

Přistál na zemi a dále už jen běžel. Pokulhával a přidržoval se za poraněné rameno.

Okolí už zaplňoval zvuk požárních sirén, ale André rychle zabočil do uličky, kterou plánovali utéct, a protáhl se do úzké chodby, aby na něj neviděly helikoptéry seshora.

Prudce si z tváře strhl šátek a stále se těžce rozdýchával. U toho se opřel o zeď a sykl, když ho zabolelo jak v rameni, tak na hrudi, na které se mu leskl krvavý šrám.

Z úzké chodby se ozvaly kroky a zpoza rohu vyběhla žena v tmavě červené kombinéze s černým ohněm na zádech. I ona si sundala z hlavy kapuci a zvedla brýle na čelo, jelikož už nemusela chránit oči před svým  ohněm.

„Musíme jít, Andy!" Chytila ho za neporaněnou ruku a táhla ho do chodby. I ona však měla ruku s krvavým šrámem.

André se klopýtavě rozběhl s ní. „Díky, Mac..."

„Já věděla, že mám jít s tebou," odsekla za běhu naštvaně.

O kousek dále v prázdné chodbě postával ve vězeňském obleku bývalý doktor a nervózní dívka. Oba se otočili k přicházejícím zločincům, kteří je před chvílí zachránili před dalším mučením maskovaným za vědecké pokusy.

André se pustil Mackenzie a podíval se na oba mutanty. „Omlouvám se za ten prudký vstup, musíte být oba dost vyděšení..."

Kociba však přistoupil k němu a bez toho, aniž by Andrému pohlédl do obličeje, začal zkoumat jeho rameno. „Tohle nevypadá dobře, mladíku," zamumlal přes vousy a zvedl ruce nad Andrého ránu.

André jen němě přihlížel, jak z doktorových rukou vychází slabá zelená záře, která ho hřála na kůži. Potom to začalo pálit. André prudce přivřel oči a sykl, když se rána začala zacelovat. Ale když oči otevřel, alespoň už nekrvácela.

„Udělal jsem jen to nutné, protože předpokládám, že odsud potřebujeme rychle zmizet," zamumlal opět Kociba a přešel k Mac, aby i jí mohl zahojit ránu na rameni.

André se mezitím podíval na Nolu, která se stále trochu třásla. Asi by měl něco vysvětlit. Zvedl ruce, aby viděla, že se jí nechystá ublížit. „Jsem..."

„Red-Eye," skočila mu dívka do řeči. Její tón se třásl, ale bylo v něm něco obdivného. „Vím o tobě... spoustu..." Koneckonců také uměla číst myšlenky.

„O tom si popovídáte potom," řekla netrpělivě Mackenzie, jejíž rána už také přestala krvácet. „Jdeme." Vydala se rychlou chůzí do chodby, a potom otevřela dveře, za kterými bylo úzké schodiště vedoucí někam co temnoty. Na kraji schodiště stál batoh, ze kterého Mac vytáhla bundy pro vězně a mikiny pro sebe i Andrého. Do batohu schovala vlastní brýle a vrchní část kostýmu zároveň s Andrého šátkem a vestou. S batohem na zádech se vydala napřed, chodbu osvítila vlastním plamenem, který si nesla v ruce.

Nola držela krok s Mac. O pár kroků dále je následoval doktor Kociba a André, který průvod uzavíral.

„Jdeme do podzemí," říkala tiše Nola informace, jako by luštila nějaký obraz. „Do podzemí metra."

Mackenzie se na ni otočila s unaveným úsměvem. „Čteš mi myšlenky, že?"

Nola uhnula pohledem. „Nevidím přímo... myšlenky. Vidím obrazce, jaké se lidem promítnou v hlavě, když na něco pomyslí. Mnohdy to však ani nemusí být to, co doopravdy udělají."

„Chápu," řekla zamyšleně Mac, „je to komplikovaná schopnost."

„Určitě méně užitecná, než oheň," řekla dívka trochu závistivě.

Mackenzie se pousmála. „Jenže oheň je nebezpečný... i pro svého majitele."

Došli ke konci schodiště, které vedlo do temného tunelu. Po stranách se táhly dráty a byla tam jen úzká betonová cesta, co vedla podél kolejí.

Mac se otočila na zbytek skupiny. „Policie a Anti-X po nás teď pátrají po celém sektoru. Tohle je naše cesta ven. Dostaneme se na nejbližší metrovou stanici a odtud s různými přestupy odjedeme pryč. Je nutné, abychom se pohybovali rychle, nevzbuzovali pozornost a při rychlých přestupech se nerozdělili." Podívala se na Nolu s doktorem.

Kociba se nepřítomně zahleděl do temnoty tunelu. „Co je za rok?"

Mac byla otázkou zaskočená, a tak odpověděl André, který prošel kolem Kociby.

„Dva tisíce sedmdesát čtyři."

„Hm," zamručel doktor chraplavým hlasem. „To znamená, že jsem na veřejnosti nebyl skoro pět let." Zamyšleně se zahleděl do dálky. „Už je mi třicet pět..."

André mu položil ruku na rameno. „Více jak pět let se potloukám po ulicích tohoto města a znám ho jako své boty. Možná jsou tu trochu jiné budovy, jiné technické pokroky a jiné reklamy, které vám cpou všude do očí... ale společnost je stejná. Všichni v metru věčně někam spěchají. Nebudou si nás všímat."

Doktor přikývl. I Nola lehce kývla, jako by si dodávala odvahy.

„Dobrá, tak jdeme. Důležité je držet se u sebe. Veřejnost o vás zatím neví, nikdo by neměl poznat vaše tváře." Mac se vydala napřed po úzkém chodníku s ohýnkem v ruce. „A kdyby kolem projíždělo metro, zastavte se na místě a přitiskněte se ke stěně. Nic se vám nestane..." Zarazila se uprostřed věty, aby se zaposlouchala do ticha. Potom se ušklíbla. „Tak si to budeme moct rovnou vyzkoušet."

Všichni se přitiskli ke studené stěně tunelu. André si dával pozor na elektrické dráty, u kterých se svými blesky musel být obzvlášť opatrný. V dálce tunelu zazářila světla přijíždějícího metra. S tím Mackenzie sfoukla svůj oheň. Narazil do nich proud hrnoucího se vzduchu. André jen zavřel oči, aby snáze přetrpěl nepříjemný zážitek.

...

Velké dveře se odsunuly do stran a Kai spolu se zraněnými kolegy vstoupil dovnitř. Udělali místo lůžku, na kterém už léčitelé vezli Dva-Pětku, který měl po těle popáleniny.

Kai se hrnul rychlými kroky vpřed. I jeho oblečení bylo místy propálené od jisker. Jeho černé brýle, které se při boji rozbily, nesl v ožehnuté ruce, v té druhé svůj nůž. Od prasknutého skla měl na obočí malý krvavý šrám.

Zatímco Čtyřka šla dopředu pomalu a ještě se srovnávala s velkým neúspěchem mise, Kai si to mířil k výtahu.

„Kam se to hrneš?" zachraptěl vyprahlý Dean, který kvůli Kaiovi také zrychlil krok. „Vždyť nemáme nic, s čím bychom se řediteli Hatarimu měli chlubit. Nemáme nic..."

Kai neodpovídal. Nestihl se však dostat k výtahu a dveře se samy otevřely. Vystoupil z nich jeho otec s naštvaným pohledem na tváři a vpřed vyrazil podobnou rychlostí jako Kai.

„Jak jste je mohli nechat utéct? Tak jak!" zahřměl na prostornou vstupní halu.

Kai však došel až k němu a zastavil se. Rozcuchané černé vlasy mu spadaly do otevřených očí a na tváři měl děsivý zkřivený úsměv. „Mám jeho DNA."

„Cože?"

Kai v ruce zvedl nůž s krvavou čepelí, kterým sám zasáhl protivníkovu hruď. „Mám DNA Red-Eye."