Enemy roommates [1]

33. Infiltrace

O 20 minut dříve:

Do skladu Anti-X vjížděla dodávka, která přivážela nové zásoby jídla do místní jídelny a kavárny. Nikdo si nevšiml, že při jejím průjezdu bránou proběhly blesky po obou kamerách, které se při tom zasekly na jednom snímku záznamu.

Při průjezdu kontrolní bránou, které se nešlo vyhnout, začaly blikat červené kontrolky.

„Stop," křikl po dodávce zaměstnanec Anti-X, který měl na svědomí kontrolu nákladu.

Vůz se zastavil a z okénka na řidičově straně vykoukl obtloustlý vousatý muž. „Co se děje?"

„Scanner mi ukazuje něco nejasného ve vašem nákladním prostoru." Muž kývl na svou pomocnici, ať to jde prověřit, a sám se vydal k řidičovi. „Doklady, prosím."

„Ou, jistě, hned to bude..." Vousáč se začal prehrabovat ve věcech okolo sebe, aby našel mobil nebo peněženku.

Zaměstnanec Anti-X příliš nespěchal. Nahlédl za řidiče, kde seděl mladý kluk s brýlemi, který se díval na opačnou stranu. Muž se pousmál. „Jezdíte se synem?"

Vousáč se uchechtl. „Ano, máme totiž dneska něco společného na práci..."

Ze zadní části dodávky se ozval hlas druhé pracovnice. „Gregory, řekni jim, ať mi dálkově odemknou ten zámek na dveřích, jinak se dovnitř nedostanu."

Než se však Gregory stihl otočit zpátky k řidičovi, dveře dodávky se prudce otevřely a srazily ho k zemi. Muž překvapeně vykřikl, ale to už řidič vyskočil ze svého místa - najednou to byl svalovec - a uštědřil Gregorymu ránu do spánku, která ho poslala do bezvědomí. V tu samou chvíli se otevřely i zadní dveře a vyskočil z nich vlkodlak, který podobně umlčel i Gregoryho spolupracovnici. Když už ležela v bezvědomí na zemi, zavrčel na ni.

Řidič dodávky si oprášil ruce. „Jako po másle - přesně, jak jsem říkal. Že, Rede?"

Z kamionu vystoupil jeho syn. Až na to, že to vlastně jeho syn vůbec nebyl. Zrzavé vlasy skrýval pod černou parukou, na modrých očích měl hnědé čočky a pihy na tváři měl zamalované make-upem. A na očích měl brýle, což byla poslední část převleku, který Many Andrému vytvořil.

„Ale jsme teprve na parkovišti," řekl André hlasem, který mu lehce pozměňovalo zařízení, co měl pod límečkem košile. Stále kulhavou chůzí, ale bez hole, došel ke Gregorymu, kterému z kapsy vytáhl telefon a otevřel ho jeho otiskem prstu. Přesně, jak doufal, byl to pracovní mobil a našel tam pár informací o Anti-X. Včetně plánu budovy. Ten plán André rychle překopírovala na svůj náhradní mobil, který mu sehnal Fawzi, potom z něj stáhl kalhoty a bundu, obojí hodil na sebe a zamířil k nejbližšímu výtahu. „Lucas bude někde nad námi..." Přesneji dohledával, kde tady mají něco na způsob vězení, nebo vyslýchacích místností.

Předešlé dny nechal Fawziho sledovat kamery okolo Anti-X. Žádný transport pro vězně odsud za tu dobu nevyjel, a tak všichni doufali, že je malý Lucas stále tady.

Wolf vytáhl z nákladního prostoru velký uklízečský vozík, který byl vevnitř dutý, a vezl ho za Andrém do výtahu.

André se podíval Manyho. „Tak pojď, Maskáči."

„Vždyť ano," řekl muž spěšně, zatímco si do kapsy schovával čip z mobilu Gregoryho. Tím budou otevírat všechny speciální vstupy, kdyby bylo potřeba. „Ale neříkej mi Maskáč, jsem The Mask." Když za svymi dvěma společníky nastupoval do výtahu, už nevypadal jako řidič, ale vychrtlý blonďatý uklízeč.

Zatímco jel výtah o čtyři patra výše, André na mobilu projížděl mapu a rychle podle toho plánoval zbytek jejich mise. Kameru ve výtahu už dávno bleskem vyřadil. „První projdeme okolo výslechových místností ve čtvrtém patře, protože je do té chodby jednodušší přístup. Když tam Lucas nebude, zkontrolujeme i vazební místnosti ve třetím patře. Ale tam nás Gregoryho čip nejspíš nepustí." Podíval se na Manyho, který už se chopil uklizečského vozíku, a Silvia, který se ve své lidské podobě nasoukal do dutého prostoru vevnitř.

Many za Silviem zaklapl víko a věnoval Andrému úsměv. „Tak jdeme."

S cinknutím se dveře výtahu rozevřely. Sotva však André v převleku zaměstnance Anti-X vykročil na chodbu, uslyšel odněkud hlasitý rámus, přičemž se otřásla podlaha. Následoval zvuk tříštějícího se skla, co musel vyjít z jedné z místností v chodbě. André si vyměnil pohled s Manym.

„Lucas," řekl tiše Many. Očividně tu byli správně. A také akorát včas.

„Tak jdeme uklízet," ušklíbl se Many ve své podobě uklízeče a i s vozíkem se vydal vpřed. André šel zároveň s ním, ale předstíral, že má svou vlastní destinaci.

Ze třetích dveří na chodbě najednou vyšel mladý agent se strnulým výrazem, který si to nasměroval k výtahu, ze kterého právě vyšli. Andrého se zmocnila panika, ale nenechal to na sobě znát. Okamžitě poznal Kaie... ale musel se držet, aby na něm nelpěl pohledem, a také zpomalil, aby příliš viditelně nekulhal. Bylo tu mnoho věcí, co zároveň cítil. Radost, že Kaie vidí. Jenže v tom nejhorším prostředí... Doufal, že Kai nepozná jeho. Chtěl ho pozdravit, ale zároveň nesměl vůbec zaujmout jeho pozornost.

Kai však šel roboticky dále, jako by vůbec nevnímal svět kolem sebe, a tak blonďatého „uklízeče" i svého brýlateho tmavovlásého „kolegu" minul, jako by je ani neviděl.

André se musel vnitřně držet, aby se neohlížel. Měl však nutkání. Kai je tvůj nepřítel, opakoval si v duchu. Tedy... je tvůj nepřítel, když je v agentském oblečení. Ale věděl, že si musel dávat pozor neustále. Jenže... jeho pocity mu to občas kazily. A hodně.

Many zatočil s vozíkem do dveří, které Kai nechal otevřené. „Vážení," rozkřikl se po agentech a ostatních, „vykliďte prosím prostor, ať to tady můžu dát do pořádku."

„Ať ti to netrvá," odpověděl mu naštvaně šedovlasý muž, který v rukou svíral rozbitý tablet. Zamířil ven ze dveří.

I ostatní postupně kolem Manyho a Andrého v převleku procházeli ven, přičemž větší pozornost věnovali sobě, jestli nejsou pořezaní od střepů. Někteří byli.

Jako poslední vyšel ven hnědovlasý agent, který měl na tváři naštvaný výraz a kolem uší krev. Do Manyho málem vrazil. „Běž s tím vozíkem někam!" křikl po něm a vytratil se na chodbu.

André s Manym najednou stáli v hromadě střepů v potemnělé prázdné místnosti. Věnovali si jediný pohled. To bylo... překvapivě snadné? Časem však neplýtvali.

André se rozběhl přes střepy k židli, na které byl stále spoutaný světlovlasý chlapec. Měl hlavu svěšenou a i jemu tekl z jednoho ucha pramínek rudé krve.

„Lucasi..." André si klekl na jednu nohu před něj a chytil jeho svěšené zápěstí. „Dostaneme tě odsud."

Lucas při tom doteku prudce zvedl hlavu a probodl Andrého nedůvěrným pohledem. Vytrhl mu zápěstí z lehkého sevření.

„To jsme my," řekl s úsměvem Many, vedle kterého přicházel i Silvio ve své podobě vlkodlaka. Napřáhl ruku a jednou ranou svými drápy přesekl řetězy Lucasových pout.

Lucas se na ně díval s otevřenou pusou. Potom obrátil pohled zpátky k Andrému a do jeho očí se vrátil kousek života. „Takže tohle je..."

„Jsem Red-Eye," řekl André s úsměvem. Ten úsměv však hrál. Trápilo ho, v jakém stavu Lucase našli. Co mu ti agenti prováděli, že své schopnosti použil natolik, až rozbil všechno okolní sklo? A stejně se nedokázal zbavit pout. André to cítil... V těch poutech byla elektřina, kterou do nich určitě pouštěli. Ale teď už ne - drát byl přeseknutý.

Lucas pomalu vstal. Nadšení mu dodalo pocit energie, ale samotnou energii ne. Proto, když se pokusil udělat krok, přepadl dopředu přímo do Andrého náruče. André s tíhou kluka cítil i závažnost této situace. Nikdo z nich doopravdy není v bezpečí, dokud se nedostanou z budovy.

Podíval se na Silvia, který stál za Lucasovou židlí. „Čas na třetí část plánu."

Silvio přikývl.

Many se ušklíbl.

Všichni věděli, že hodiny tikají. Je jen otázkou času, kdy si někdo z agentů uvědomí, že nechali důležitého vězně bez dozoru.