Enemy roommates [1]

8. Vyjížďka

Kai se rozhodl, že se své dva světy pokusí co nejvíce oddělit od sebe. Jedním byla škola - tady se musel soustředit na učivo a být za vzorného studenta. A potom jeho tajná práce - tam musel rychle přemýšlet a nemyslet na nic, co by ho rozptylovalo.

Při tom rozdělování však úplně zapomněl někam zahrnout i svůj osobní život. Ale jak už byl zvyklý, ten prakticky neexistoval. A proto, jak se začal více rozvíjet, se zamotával do všeho.

Když se s Andrém opět setkal na chodbě a mířili na další společnou hodinu, všiml si, že trochu pokulhává.

André si rychle uvědomil, že se Kai dívá k jeho nohám. Uchechtl se. „Špatně to skrývám, co? Pořád to bolí, ale snad to brzo přejde.“

„Hlavně si nenaraž i druhou nohu.“

André se zasmál a potom se vážně podíval na Kaie. „Ale to by se mohlo stát...“

Kai nad tím jen zavrtěl hlavou. Zamířili do třídy. Kai chtěl nechat Andrého, ať se posadí první, aby si ve třídě mohl vybrat vzdálenější místo. Jenže André stále pokulhával, čímž zdržoval. Kai by se vsadil, že to teď dělal schválně. Protože už ho nebavilo čekat, vydal se napřed, aby si vybral lavici. André ho samozřejmě následoval a posadil se vedle něho, zatímco se do třídy hrnuli i ostatní žáci. Kai si tiše povzdechl, ale nic neřekl.

„Doufám, že ti nevadí, že sedím s tebou...“

Tmavovlásek se otráveně díval před sebe. „Ne.“

„Nikoho tady totiž neznám. A nejsem úplně zvyklý na... takové prostředí. Tak jsem myslel, že když už jsme spolubydlící...“

„Rekl jsem, že mi to nevadí.“ Ale z Kaiova hlasu zněl pravý opak. Potom se na Andrého otočil. „Proč se teda nezačneš bavit s ostatními? Když by ses posadil vedle někoho jiného, určitě byste se trochu seznámili.“

André se nejistě pousmál. „S tím nemám ze základky moc dobré zkušenosti.“

Kai si ho nechápavě prohlédl. André mu sice připadal otravný, ale jinak mu byl sympatický a vzhledem i docela... přitažlivý.

André odvrátil pohled. „Nosil jsem to samé oblečení každý den, takže... podle toho taky vypadalo. Vysloužil jsem si za to pár nepěkných přezdívek.“

Kaie napadlo hned několik následujících otázek, ale žádnou z nich nevyslovil. Nechtěl o Andrého osobním životě vědět příliš. André by pak mohl mít pocit, že jsou z nich opravdu přátelé, ale tomu se Kai potřeboval vyhnout. Protože on své osobní informace sdílet nemohl.

Kai si otevřel notebook, a když hodina začala, chvílemi si zapisoval informace. Bylo trochu zvláštní, kolik věcí věděl ze své práce v Anti-X.

André si zapisoval stále do sešitu, ale když jen poslouchal, v ruce si pohrával s modrou propiskou, kterou měl od Kaie. Kai ji zamyšleně sledoval. Když tu propisku první den na kolejích Andrému daroval, myslel si, že už ji nikdy neuvidí. Ale přitom ji od té doby viděl zatím každý den.

Proč nad tím vlastně tolik přemýšlí? Vždyť je to jen propiska.

...

Když skončilo vyučování, Kai se vydal k parkovišti, aby si mohl někam zajet na oběd, nebo aspoň dokoupit ingredience. André ho lehce kulhavou chůzí následoval.

„Co je tvůj oblíbený zvuk?“

„Zvuk?“

André se praštil do čela. „Hudba... chtěl jsem se tě zeptat, co posloucháš.“