Enemy roommates [1]

60. Z popela

Na místě, kde dříve stála velká budova senátu, se vznášel jen veliký oblak kouře a prachu. Rozšířil se do města, zaplnil několik okolních ulic a ve spojení se tmou zabraňoval komukoliv, aby mohl bezpečně projít. Auta policie i hasičů houkačka v dálce, ale nemohla se k místu rychle dostat.

Náměstí bylo plné sutin. Na některých místech stále dohoříval oheň, části chycený na oblečení těch, co už se neměli zvednout.

Ze zabrášené hromady sutin se vynořila ruka. Hrabala kolem dokola, až se úlomky stěny rozsypaly a nahoru vyhlédla hlava zrzavého kluka, jehož tvář byla plná popelu. André se rozkašlal, v prachu a kouři se nemohl pořádně nadechnout, ale byl při vědomí, a tak to muselo zůstat.

„Ka... Kaii," zachraptěl polámaným hlasem. Stále nemohl uvěřit, že sám přežil v celku. Bolest v hrudníku i na jiných místech byla sice nesnesitelná... ale dýchal, přemýšlel, viděl... Jeho srdce, jako by vynechalo jedno tlouknutí. Viděl našedlé vlasy, jaké měla Hettie. Její ruka byla poblíž, avšak zbytek těla...

Ochránila nás.

André odvrátil pohled a pokračoval v hrabání v sutinách. To jediné teď mohl dělat.

„Kaii!"

Sirény hasičů se ozývaly z dálky. Boj byl u konce, ale jeho následky stále nebyly vypočítané. Pokud se André nechá zatknout, jeho přežití mohlo být k ničemu.

Ponořil se zpátky do díry v kusech betonu, která pokračovala dolů jako labyrint smrtících nestabilních tunelů plných nebezpečných pastí. Natáhl se pro Kaiovu ruku, táhl ho nahoru, i když byl černovlásek v bezvědomí. Na těle měl rány, oblečení lehce potrhané, ale dýchal. André doufal, že mu zbývá ještě dost síly, aby Kaie z té hromady sutin dostal.

Po chvíli vytáhl Kaie nahoru, posadil se na kus betonu a pevně ho sevřel v nářučí. „Prosím, prober se..." Po zabrášené pihaté tváři sbíhala další slza, která v sobě sbírala kousíčky popela. André ostrým úlomkem nějakého kovového plátu odřezal celý svůj rukáv, který použil na zavázání krvavé rány Kaiovy pravé ruky, z níž zbyla jen polovina.

Sirény se blížily, avšak policejní a hasičská auta někde daleko za těmi sutinami musela zastavit. V oblacích prachu nebyly vidět siluety, ale byly slyšet hlasy a vzdálená rozmazaná světla. Nejspíš měli baterky.

André látku pevně utáhl a postavil se na nohy, přičemž Kaie zvedl v náruči. Pomalou kulhavou chůzí se vydal pryč, opačným směrem, než odkud slyšel vzdálené hlasy. Dostanou se odtud, tohle není konec. Jsou oba naživu a na tom jediném teď záleží.

To malé světýlko naděje ho drželo na nohou, i když se každou chvíli mohl složit. Překračoval sutiny toho, co již bylo minulostí. Čekala ho budoucnost - je oba. Jenže jaká? Vyhráli snad mutanti? Vyhrál Many? Nebo to nakonec bylo Anti-X?

Možná... možná, že nevyhrál nikdo.

„On mě miluje," mumlal André při klátivých krocích. Svíral bezvědomého Kaie v náručí. „Miluje mě." A to byl dostatečný důvod jít dále, ať už to bylo kamkoliv.