Enemy roommates [1]

30. Oko

Kai byl ve škole bez Andrého teprve druhým dnem, ale už teď mu chyběl. Tedy ne, vždyť Kai na lidech tolik nelpěl... ale bylo to tu zvláštní, takové prázdné, když ten zrzek nebyl nikde poblíž.

Po škole se zastavil ve svém pokoji. Naštvaně probodl pohledem mobil. Stačilo zmáčknout jedno tlačítko a Andrého by zavolal...

Dlouho se k tomu odhldlával. Nakonec si však řekl, že přece o nic nejde, a konečně Andrého číslo vytočil.

Ihned získal odpověď: „Volaný je momentálně nedostupný...“

Kai si povzdechl. Tolik dramatu... a pro nic. „Ale proč by byl nedostupný?“ mumlal si pro sebe zamyšleně. Nakonec se rozhodl, že ještě chvíli počká, než to vzdá úplně.

...

André se procházel prostorem opuštěné zastávky metra. Vzduch byl studený a některé stěny vlhké a plesnivé v záhybech a rozích. Také tu bylo spoustu za ta léta nanesené špíny... ale stopy žádné, nikdo sem nechodil. Doléhaly sem zvuky aut a dalších vozidel, která projížděla po cestě nad zemí, ale jen slabě.

Někde v dálce André zaslechl pískat krysy, které se rozběhly pryč, sotva na ně namířil světlo mobilu. Zastavil se. „Éyo...“ Ozvěna s jeho hlasem se nesla prostorem, až se vytratila úplně. Žádný další pohyb nezaslechl. Proto mohl o něco bezpečněji předpokládat, že je tu opravdu sám.

Došel ke starému vypínači, aby se pokusil rozsvítit. Když vypínač cvakl, nic se nestalo. André něco zamručel a sáhl na vysílač znova, tentokrát mu však rukou projel blesk. Najednou se několik světel začalo rozsvicovat, některá chvíli poblikávala, ale potom zůstala zářit různě silným studeným bílým světlem.

André se vydal na jeden konec metra. Došel až úplně ke zdi a tam svou zdravotnickou hůl opřel o stěnu. Zhluboka se nadechl, potom vydechl a postavil se do pozice, ze které se mu nejlépe vybíhalo.

Věděl, že se stále hojí a měl by se šetřit. Ale musel vědět, jaká s sebou titanium v noze ponese rizika pro jeho schopnosti.

„Jako tehdy,“ řekl si André tiše. Potom se rozběhl vpřed.

Prvních pár kroků ucítil očekávanou bolest. Potom však svou rychlost navýšil blesky. Všechna světla, okolo kterých proběhl, poblikávala s ním. Andrého nohy se zvedly od země, když vyskočil... Nohou mu však projela zvláštní bolest, která ho vyhodila z míry natolik, že nezvládl dopad. Kutálel se po zemi, až postupně zpomalil a zůstal ležet na studeném betonu.

„Debile...“ Za bolestivého skuhrání se pokusil zvednout. Opřel se rukama o rozpraskaný beton a do dlaní se mu zařezaly kamínky. „Fakt se musíš první zahojit...“ Cítil pálení v noze, cítil přítomnost kovu, na který si pomalu zvykal. Musí si zvyknout. Jinak už nikdy tak rychle nepoběží.

Když se konečně vyškrábal na nohy, ohlédl se za sebe. Od své berle uběhl hodně daleko, stihl přeběhnout skoro celou stanici. Vítězně se pousmál. Tak nakonec svou rychlost neztratil.

Měl podobný pocit, jako když se s blesky rozběhl poprvé. Tehdy ho rychlost natolik prekvapila, že po svém pádu ještě několik minut seděl zaraženě na zemi. To však nebylo úplně poprvé, co použil své schopnosti. Sám je objevil v době, kdy mu bylo teprve pět let.

...

Ten dům na kraji malého zchátralého města byl sestavený z několika částí. Vypadaly, jako by na sebe někdo naházel kostky a kvádry, kolem kterých se motaly elektrické dráty na sloupech putující skrze město. V těch betonových krabicích žili lidé, většinou dělníci z továrny, která byla jedním z posledních zdrojů obživy v tomto městě.