Enemy roommates [1]

50. Hřmění

„Cože?" rozkřikl se André na Nolu. „Zopakuj to?"

„Many plánuje útok, už je to definitivní."

„A kdy?"

„Zítra večer."

André se chytil za hlavu a začal v kruzích pochodovat po obýváku. Všichni ostatní ho mezitím mlčky sledovali. Už se nikdo nehádal - tohle bylo vážné, a teď potřebovali právě jeho, aby rozhodl, co s tím udělají.

André svěsil ruce dolů. „Promluvím si s ním."

„To je marné-" začala hned Nola, ale André ji přerušil.

„Promluvím s ním, i kdyby to nemělo mít žádný vliv. Něco přece udělat musím..."

Mac zavrtěla hlavou. „Tady už mluvení nebude řešení. Chce to protiplán."

André se na ni podíval. „Tak proč ho nevymyslíme?" Žádné námitky se v místnosti neozvaly, a tak se André posadil do křesla. „Podejte někdo něco na psaní, musíme to dát všechno dohromady."

Nola odběhla pro papír s tužkou, zatímco si ostatní posedali kolem. Když André dostal, o co žádal, Nole zamyšleně poděkoval. Ona však stála na místě.

„Chtěla jsem se omluvit."

André zvedl pohled. „Za co?"

„Já... Myslela jsem si, že Many bude ten, kdo más nakonec povede a osvobodí všechny mutanty. A ty plány, co on má, opravdu vypadají krásně v jeho hlavě, všechno je to tak barevné, grandiózní a pocitově správné... jenže když se nad tím zamyslím hlouběji, jsou to spíš jen nádherné iluze, které ignorují tu obrovskou destrukci, jakou jeho plán bude mít za následek."

„Takže on chce vážně vyhodit budovu senátu do povětří?"

Nola jen tiše přikývla.

André se s povzdechem podrbal ve vlasech. „To je šílenství. Kde vůbec sehnal výbušniny?"

„Počet mutantů v Doupěti se opravdu rozrostl. Nebylo složité sehnat někoho, kdo se v tom vyzná. Ani sponzory."

„Hm." André už si začal něco poznamenávat na papír. „A podrobnější plán ti řekl?"

„No... V podstatě mi řekl skoro všechno..." A tak se Nola dala do zdlouhavého povídání, které obsahovalo spoustu detailů, které sama vytáhla z Manyho hlavy.

Když to všechno André dopsal, dlouze si oddechl a zahleděl se na ten papír. „Je pár způsobů, jakými ho můžeme zastavit." Podíval se na Fawziho. „Ale na to budeme potřebovat i tebe."

Fawzi si založil ruce. „Hádám, že já budu pyrotechnik."

André přikývl.

„A co budu já?" zeptal se Lucas.

André se rozhlédl kolem. „Jen tak pro ujištění... všichni do toho jdete se mnou, že jo?"

Jednotné přikývnutí všech okolo bylo dostatečným souhlasem.

André opět pozvedl tužku. „Fajn. Každý tedy bude mít svůj úkol. A když splníme jsou část, mělo by to klapnout." Zvedl hlavu s vážným pohledem. „Je však důležité, abychom pokračovali, i kdyby jednoho z nás něco zdrželo, nečekaně bysme se rozdělili, nebo nás potkal jakýkoliv zádrhel. I kdybychom v ten den nedorazili všichni na místo, musíme s tím plánem jít vpřed a nějak si poradit."

„Rozumíme," odpověděla Mac za všechny.

„Skvěle. A pamatujte, že to neděláme jen pro sebe - zastavit Manyho musíme pro dobro všech mutantů i lidí v tomto městě. Kdybychom ho nechali udělat z Facinora City mutantí velmoc, jenom bychom přešli z jednoho utlačovacího režimu k druhému." Zhluboka se nadechl. „Fajn. A teď ten plán."

...

Když byli se vším konečně hotovi, André si opět vzal svůj batoh a po rozloučení zamířil k metru. Dneska měl při cestě ke svému domu takový nepříjemný zvláštní pocit, a tak bylo ještě divnější, že ho po cestě zpátky neměl.

Jeho cesta však měla ještě jednu zastávku.

André vešel do bývalé zastávky metra, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Žádnou kameru neviděl, ale věděl, že ona musela vidět jeho, protože když se dotkl kovové branky, pustila ho dovnitř.

Seběhl po schodech dolů a zamířil do velké haly, která bývala nástupištěm. Počet mutantů, jaký taky viděl, opět stoupl. Ale André si to hrnul skrze ně k vysokému blonďatému muži, o kterém předpokládal, že je to Many.

„Emmanueli!“

Muž se na něj nechápavě podíval, ale potom se ušklíbl a vydal se pryč.

„Hej!“ křikl po něm André. Za jeho zády se však ozval jiný hlas.

„Hledáš mě?“

André se otočil. Muž, kterého spatřil, nebyl vysoký blonďák... byl to zrzek, měl pihy na nose a modré oči, jen byl o něco starší. Andrého na sekundu zalil nepříjemný pocit, že je to jeho otec. Ale potom se muž proměnil na další z podob, kterou už André poznával lépe.

„Nezapomínej, že jsem měňavec,“ řekl s úšklebkem Many.

André se na něj však obořil. „Slíbil jsi mi, že s tím plánem nepůjdeš vpřed.“

„Ano, to bylo už pár dní zpátky... a tehdy jsem s ním nešel.“ Many se pousmál. „Zítra půjdu. Ale hádám, že to už ti Nola řekla.“

André naštvaně hleděl do těch jeho modrých očí, které určitě nebyly jeho pravé oči. Many byl spoustu věcí, měl spoustu vrstev, sám byl jedna velká lež.

Many rozhodil rukama. „Podívej se kolem sebe, André. Vidíš ty pracovité, nadšené lidi?“

„Vidím lidi, jejichž motivací už není touha po svobodě, ale také vztek a touha ničit.“

„Co na tom záleží? Jejich motivace může být jakákoliv, pokud máme stejný cíl. Tohle už není jenom o nás dvou, André. Je to o všech. A já je nemůžu zastavit... můžu je jen vést.“

„Měl jsi je vést jiným směrem.“

„Hm.“ Many si užíval svůj pohled z výšky. „Jednou to pochopíš.“

„Ne, myslím, že to chápu.“

„Výborně. Potom také chápeš, že mě jen tak nezastavíš.“

André ho naposledy probodl pohledem. Potom se k němu otočil zády. Kdyby zaútočil teď, všichni mutanti by se zastali Manyho. Tohle bylo Andrého vlastní selhání - měl být lepším vůdcem, i když jím být nechtěl. Ale teď ztratil svou moc a pykal za to. „To ještě uvidíme, Maskáči.“ S těmito slovy se vydal k východu.

„Hezký večer, Red-Eyi.“ Při tom posledním slově zbystřili i další lidé v hale. Někteří se na Andrého jen otočili, ale ostatní se k němu začali hrnout se slovy obdivu a vlezlými dotazy.

„Omlouvám se, teď nemám čas...“ André se snažil dostat skzre ně. Teď na to neměl náladu, nedokázal zvládnout davy. Nikdy nemohl být vůdce. „Prosím, uvolněte cestu...“ Nakonec se dostal pryč z haly. Se špatnou náladou namířil ven z metra. Měl pochybnosti o vlastním plánu. A měl strach. Poprvé za svou kariéru Red-Eye měl opravdový strach... a to ani jeho důvodem nebylo Anti-X.

„Many nesmí vyhrát,“ opakoval si André tiše pro sebe. „Pro dobro všech.“

...

Cesta na koleje mu připadala delší, než kdy jindy. Věděl, že se nevyspí dobře kvůli svému strachu ze zítřka, ale zároveň věděl, že ten spánek potřebuje.

Tiše procházel areálem univerzity. „Je už Kai na pokoji?“ přemýšlel nahlas. Možná by mu jejich společně strávený čas dovolil zapomenout na zítřejší starosti. Jenže André nechtěl všechno házet na Kaie... tohle byla jen jeho věc a jeho problém.

Opatrně vešel do pokoje. Musel rozsvítit, protože vevnitř byla úplná tma. U botníku viděl Kaiovy boty, ale v jeho pokoji byla tma. Kai už spí? André se rozhodl, že ho tím pádem nebude rušit, a tak co nejtiššeji odešel do svého pokoje. Potom si dal krátkou sprchu a s hlavou plnou starostí pomalu usnul.