Enemy roommates [1]

52. Mysl

Ze stropu na něj svítilo ostré světlo ve tvaru kruhového reflektoru. André si připadal jako na jevišti. Seděl na tvrdé židli, která byla přimontovaná k podlaze, ruce měl za zády sepnuté pouty a ve zdi vlevo od něj bylo sklo, které vypadalo jako zrcadlo, a tak bylo Andrému jasné, že je průhledné z druhé strany. Kolik lidí ho odtud sleduje? Neměl ponětí. Měl sklopenou hlavu a předstíral, že si svého okolí nevšímá. Bylo mu však jasné, že se tady v Anti-X muselo najít opravdu hodně lidí, co se přišli podívat, jak vypadá ten „hrůzostrašný“ Red-Eye.

A André doufal, že byli jeho vzhledem opravdu zklamaní.

Otevřely se dveře. Dovnitř vešel vysoký svalnatý agent, který měl na své unifirmě číslo jedna. Povýšeným pohledem přejel Andrého. Potom si před něj postavil židli, avšak v dostatečné vzdálenosti, a rukama něco naťukal na svém tabletu.

„Jsem rád, že se konečně setkáváme tváří v tvář, Red-Eyi."

André neodpovídal. Držel hlavu sklopenou, v žádném případě si s nimi neplánoval povídat.

„Němý nejsi, to už víme." Jednička se naklonil blíže. „Pokud s námi budeš spolupracovat, Red-Eyi, může to pro tebe ještě dopadnout docela dobře."

„Dobře už to nedopadlo," odsekl hrubým tónem André.

Jednička se ušklíbl. „Tak k věci. Ta pouta, která máš na rukou, snímají tvoje životní funkce. Poznáme jakoukoliv lež, a tak tě žádám, aby ses lhát ani nepokoušel, dobrá?"

André mlčel.

„Pro tvé vlastní dobro." Jednička se podíval do záznamů. „Vypadá to, že nám šestka... ehm... zatím nepředal všechny informace, takže začneme od začátku."

André pozvedl tázavý pohled. Kai o něm těm svým agentům ještě všechno nevyžvanil? To bylo asi jen z důvodu, aby neprozradil sebe. Přece nemohl všem povědět, že několik týdnů žil po boku toho samého zločince, kterého se celou dobu snažil chytit. A nakonec se s ním ještě vyspal. Při té myšlence se André lehce ušklíbl.

„Přijde ti tu něco vtipného?" zareagoval na to hned Jednička.

„Jen jsem si představil zadek tvojí mámy."

„Však on tě ten humor přejde..." Jednička se podíval ke sklu, za kterým stál jako obvykle muž s tabletem. Ten nikdy nesměl být ve výslechové místnosti v případě, že by se ho zajatec nějak zmocnil. Tablet, co měl v rukou Jednička, byl jen čistě na poznámky. Podíval se zpátky na Red-Eye. „Tvé jméno?"

André s úšklebkem pozvedl obočí. Přece nečekají, že jim to jen tak řekne?

Jednička však zvedl prst, a když jím švihl dolů, André v rukou pocítil ostrou bolest, která se rozběhla po celém teho těle. Bylo to sice jen na chvíli, ale byl to pro něj šok. Tak dlouho na svém těle nepocítil elektřinu, ani blesky... Jak to bylo vůbec možné? V těch poutech musí být něco, co tlumí moje schopnosti.

„Tak ještě jednou. Jaké je tvé celé jméno?"

André se rozhodl, že by ty informace stejně dostali z Kaie. Nebude se zbytečně namáhat. „André Rekker," odpověděl ledabyle, jako by to nebyla žádná speciální informace.

Jednička si však ihned udělal poznámku do tabletu. „Tvůj věk?"

„Osmnáct let. Za měsíc mi bude devatenáct."

„Bydliště?"

André se zazubil. „Na to se zeptejte Kaie Hatariho."

Jednička s nespokojeným výrazem zvednul prst a opět s ním švihl. V Andrém to však nevyvolalo žádnou reakci. A tak to udělal znova. Opět nic.