Enemy roommates [1]

9. Střípky

Kai se zamyšleně rozhlížel po japonské restauraci. Hodně se to tu změnilo od doby, co tu byl poprvé. Ale zároveň měl vždycky pocit nostalgie, když sem vešel.

Ten den se zranil při výcviku, už si ani nevzpomínal proč. Bylo mu asi šest. Otec nedokázal zastavit jeho ustavičný pláč, a tak vzal Kaie pryč z výcvikového areálu a zavedl ho právě sem. Při ochutnání dobrého čerstvého jídla Kai na bolest rychle zapomněl.

Otec ho sem sice vzal ještě párkrát, ale nikdy to nebylo tak speciální jako na poprvé. Na chvíli se Kai zamyslel, jestli jednou nastane i doba, kdy tady bude naposled.

André se konečně zjevil mezi vzdálenými stoly, a když došel ke Kaiovi a posadil se ke stolu, opět se pobaveně šklebil. „Copak?“

„Co by? Čekám na jídlo.“

André se opřel lokty o stůl a zahleděl se oknem na rušnou ulici za sklem. „Je to tu pěkné.“ Potom se otočil na Kaie. „A neobjednal jsi nic drahého, že ne?“

„Peníze nejsou moje momentální starost.“

André si povzdechl. „No super, teď ti budu dlužit ještě dvě další pizzy.“

Kai se pousmál. „Ale vůbec. Jídlo za jídlo a je to vyrovnané.“

André zavrtěl hlavou. „Takhle rozhazovat penězi...“

„Zase tak drahé to tu nemají, neboj.“ Kai odvrátil pohled. „Říkal jsem si, že nějaká přepychová restaurace by ti mohla být nepříjemná, proto jsem vybral tohle místo. Ne, že bych tím chtěl říct, že na to...“

„Chápu.“ André složil ruce a pohrával si s palci. „Jsem rád, že jsi vybral tohle místo.“

Kai se usmál. „Upřímně... vaří tu mnohem lépe než v těch nejlepších podnicích, které jsem kdy navštívil. Obzvlášť, pokud sem jdeš na oběd a ne na schůzku s vedoucím firemního oddělení.“

„Pff,“ André se opřel do opěradla, „to si ani nedokážu představit. Na tom asi nebude nic záživného... teda kromě toho jídla.“

Kai si s úsměvem prohlížel Andrého tvář s jemnými pihami a jeho modré veselé oči. Potom odvrátil pohled. Ne, tohle nemůže dělat. Nemůže začít přemýšlet o každém klukovi, kterého trochu více pozná. Přesně tohle dělal naposledy, když sem zašli s Deanem na oběd. Tehdy mu to chtěl říct... ale k ničemu se nakonec neodhodlal.

Ne, André musí pro Kaie zůstat v myšlenkách cizincem. Jen tak neohrozí svou práci.

Když jim donesli voňavé jídlo, Kai se se starostí podíval na Andrého. „Zapomněl jsem se tě zeptat, jestli zvládneš jíst s hůlkami.“

„Ts, samozřejmě!“ André vzal do ruky dřevěné hůlky a dvakrát s nimi cvakl o sebe. „Jednu dobu jsem tak trochu „přežíval“ na takových těch balených ramen nudlích ze sámošky. Nemohl jsem to přece jíst vidličkou, to by bylo zvěrstvo,“ zasmál se. Potom se zarazil a podíval se na Kaie. „Těšil ses snad, že mě to naučíš?“

Kai se ušklíbl a vzal do rukou vlastní hůlky. „Spíš jsem rád, že tě ho učit nemusím.“ Jen nechtěl přiznat, že to André tak jednoduše uhádl. Nabral kousek nudlí a pozvedl je nad misku. „Dobrou chuť.“

...

Když po jídle opustili restauraci, André se nadšeně usmíval. „Vím, že už jsem to řekl několikrát, ale sem se budu muset někdy vrátit.“

Kai přikývl. Uvnitř ho těšilo, že tohle místo mohl ukázal dalšímu člověku. Jednomu z mála.

Vydali se směrem k parkovišti a André si po cestě zamyšleně prohlížel okolní ulice. „Asi budu muset najít nějaký dobrý francouzský podnik, kam bych mohl vzít tebe.“