Enemy roommates [1]

45. Přitažlivost

André po své sólo-cestě dorazil do domu na kraji města, ve kterém se už svítilo. Fawziho jiné auto, které někde za levno sehnal, bylo zaparkované v postranní uličce. Někteří dojeli domů s ním, jiní skrze tunely a metro. Prostě jakkoliv, aby je agenti nevystopovali - a tady mělo opět proběhnout jejich hromadné setkání. Many se svými lidmi se nejspíš vrátili do Doupěte, ale tady se měl André sejít se svojí rodinou.

Otevřel dveře.

„Andy!" Nola se mu hned vrhla kolem krku. André se zasmál a pohlédl na Mac, která poblíž stála s pyšným úsměvem a založenýma rukama. Byli tu i Leon, Hettie, Fawzi a Lucas.

Nola se od Andrého odtáhla. „Chtěla jsem tě jen pozdravit, mám ještě nějakou práci s Manym... Tak zatím!" Zamávala všem a vydala se ven dveřmi, které André nechal pootevřené.

André přejel pohledem ostatní. „Vypadáte docela spokojeně."

Mac uvolnila své ruce. „Musím uznat, že dneska to byla zábava."

André se pousmál. „Ano. Bylo to naše malé představení. Ale... Falkenovu odpověď jsem tedy nečekal."

„Naštvali jsme toho zkorumpovaného šmejda," řekla spokojeně Hettie. „Vsadím se, že má o mutantech špatné sny."

Lucas se zasmál. „To mu přeju."

Leon jen s úsměvem zavrtěl hlavou a Fawzi si povzdechl, nejspíš měl ze senátora větší strach než oni. Tedy spíš z jeho politické moci.

André se poškrábal na zátylku. „No... rád bych si to s vámi užil, ale strávili jsme spolu celé dopoledne a já mám zítra školu..."

Mac ho poplácala na zádech. „Vždyť my víme, jen si běž."

André s úsměvem přikývl.

Potom ho však jeho blonďatá kamarádka přejela pohledem. „Poslední dobou vypadáš nějak... šťastnější. Stalo se snad něco, s čím by ses mi chtěl svěřit?" vyzvídala.

André na sobě ucítil jejich zvědavé pohledy. Musel zmizet pryč dříve, než mu zrudnou tváře. Nemohl jim přece říct, že si našel kluka - nemohl to říct jen tak. Sám tomu stále nevěřil. A navíc nemohl riskovat, že by chtěli, ať jim ho představí. „Možná příště," řekl tajemně. „Tak ahoj!"

„Ahoj, Andy!" zamával na něj Lucas spolu s ostatními, ale to už se André vytratil na ulici.

Veselým krokem se blížil zpátky k zastávce metra. I když byla ulice stále stejně špinavá a potemnělá jako vždycky, Andrého svět byl o něco růžovější.

„Řekl, že jsem ten nejlepší kluk," prozpěvoval si pro sebe, zatímco se u toho hloupě uculoval.

Ten úsměv mu vydržel po celou cestu na koleje. André čekal, že už tam Kai bude, a tak si připravoval falešnou historku o celém dni práce v restauraci. Když však dorazil na pokoj, bylo tam ještě prázdno, a tak André hodil svůj převlek do zadní  části skříně, kterou pečlivě zavřel, a svůj batoh položil vedle stolu, aby si do něj zítra mohl vzít notebook.

Zamířil do sprchy, aby ze sebe smyl pot a šmouhy barevného kouře. U toho si vesele prozpěvoval. Kdy se naposledy cítil tak šťastně?

...

Kai si před zrcadlem upravil čistou kravatu. Mise se nezdařila, a tak čekal, že se na něj ze zrcadla v agentských šatnách bude mračit nabručená tvář, ale překvapivě nevypadal až tak naštvaně. Možná ho při lepší náladě držela myšlenka, že když se vrátí na koleje, potká tam Andrého. A zítra spolu zamíří do školy na vyučování, jako by se v jeho životě nic zvláště zajímavého nedělo.