Enemy roommates [1]

19. Melodie

Při cestě na koleje se André každou chvíli ohlížel ke Kaiově tváři. Povídali si o zbytečnostech a tak trochu se postrkovali, i když bylo vidět, že jsou oba hodně unavení a po včerejšku by se potřebovali dospat.

André sám nevěděl, jak je toho vůbec schopný. Myslel si, že po zjištění, že je Kai agenttm Anti-X, se ho bude bát, nebo ho při nejmenším bude nenávidět. Ale počáteční pocity se brzy vrátily k těm, jaké měl předtím.

Kai byl prostě náctiletý kluk, student, tak jako on. Jejich minulost a prostředí, ze kterého pocházeli, muselo být nesmírně rozlišné, ale i přes to v sobě dokázali najít něco společného. A André... uvědomil si, že vlastně chce, aby si rozuměli.

Chtěl, aby Kai pochopil, že mutanti jsou nakonec stále jen lidé, ať už dobří nebo špatní, ale lidé, kteří si zaslouží mít místo na tomto světě. Zaslouží si patřit. A jejich schopnosti, i když mohou být nebezpečné, by lidstvu naopak mohly být i k prospěchu. André však nechtěl příliš zacházet do složitých témat, když se s Kaiem bavil. Už tak musel být opatrný se svými otázkami, protože pokud se příliš blízko dostal k něčemu, co by souviselo s Anti-X nebo s Kaiem samotným, černovlásek dokázal utnout nebo změnit konverzaci opravdu rychle.

Ale stejně Andrého bavilo, když se na něj mohl dívat. Doufal, že měl u Kaie ještě šanci. Tedy... šanci na to, že změní jeho pohled na svět a Kai odejde z Anti-X. Ale André věděl, že tolik od něj čekat nemohl.

Došli do své předsíně a každý zapadl do svého pokoje. André se rychle ujistil, že má svůj převlek dobře schovaný. Potom si vytáhl z batohu notebook a pustil na něm náhodnou písničku, schválně více nahlas, aby byla slyšet i do druhého pokoje.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a po vyzvání je Kai otevřel. „Zase si pouštíš zvuky?“

„Myslíš hudbu?“ Potom Andrému došlo, proč to Kai řekl takhle. „Hele, přeřekl jsem se jen jednou!“

Kai se však pousmál a vešel dovnitř. Posadil se vedle Andrého, aby mu viděl na notebook. „Co tam máš dalšího?“

André se ušklíbl. „Vždyť si to můžeš na YouTube vyhledat sám.“

Kai svraštil obočí. „Já... moc nevím. jak to funguje.“

„V téhle době a věku?“ André zavrtěl hlavou. Při tom však po očku Kaie sledoval. Co když... asi byla hloupost si něco takového myslet. Ale co když to byla jen Kaiova výmluva, aby sem mohl jít?

„Prostě nevím, co mám hledat. Jak najdu ty dobré věci?“

André se pousmál. „Musíš to nechat náhodě.“ Pustil neznámou písničku, která se mu nabídla v doporučení.

Kai seděl na místě a sledoval videoklip, ale spíš to vypadalo, že pouze vnímá melodii a pomalu ji pouští k sobě. Potom píseň dohrála. „Další.“

André pustil jinou náhodnou písničku, ale viděl, že se u toho Kai stále mračí.

„A nemáš tam něco jako...“

„Duvet?“

„J... jo.“

André se zamyslel. Potom použil své schopnosti internetového brouzdala a našel nějaký seznam s doporučením. Nakonec do vyhledávání napsal Prayer X.

„To je od stejného autora?“

„Ne, autor je King Gnu. Pochází to z trochu jiné doby a dokonce i z jiné země.“

„A... bude to stejné?“

André se pousmál. „Hudba nemá být pořád stejná, Kaii. Ani hudba stejného žánru. Každá písnička má něco do sebe. Něco vlastního.“