Enemy roommates [1]

4. Meze

Nastal první den školy a Kai se brouzdal přeplněnými chodbami, aby se dostal do své třídy. Když si konečně sedl na prázdné místo v přednáškovém sálu, právě zazvonilo na první hodinu. Učitel vešel dovnitř a vydal se ke svému stolu u tabule ve středu půlkruhového sálu. Než se však stihl představit a začít hodinu, ve dveřích se zjevil ještě někdo.

„Omlouvám se," vyslovil vesele omluvu zrzavý kluk, jako by ho svůj špatný první dojem na učitele vůbec netrápil.

Starší muž s brýlemi si kluka zamračeně prohlédl. „Sedněte si prosím na místo a příště přijďte včas. Nebo radši dopředu."

„Jistě, omlouvám se." André se vydal nahoru po schodech v uličce mezi lavicemi. Když zahlédl Kaie, vydal se jeho směrem.

Kai jen s povzdechem odvrátil hlavu. Tohle měl čekat.

André se posadil vedle něj a hodil svůj batoh pod lavici. „Máme stejný předmět," říkal stále zvesela.

„Takže jsme sem šli od kolejí stejnou cestou a ty jsi stejně došel pozdě," řekl Kai tiše, ale s důrazným pohrdáním.

André si vytáhl sešit a modrou propisku, kterou mu dal předchozí den Kai. „No... trochu jsem zabloudil, ale aspoň jsem to nakonec našel. Mohli bysme příště jít spolu, ne?"

Kai ho probodl pohledem. „Nebudu za tebe brát zodpovědnost."

André se tiše uchechtl. „Vzdyť to ne, tak jsem to nemyslel..." I když to vypadalo, že celou dobu učitele ignoroval, najednou se sehnul k sešitu a rychle si zapsal nějakou poznámku.

Kai se taky obrátil ke svému otevřenému notebooku s prázdným Wordovým dokumentem. Zatímco si dělal poznámky, občas se podíval na Andrého. Vypadalo to, že opravdu nemá tablet ani notebook, jen papírový sešit a půjčenou propisku. Buď měl André vážně špatné organizační schopnosti a zapomněl si na zápisy vzít něco lepšího, nebo tohle byl jeho způsob zapisování poznámek. Kai na to nic neřekl, ale připadalo mu to trochu staromódní. Všichni ostatní studenti si dělali zápisy digitálně.

Když skončila první hodina a vyšli ze třídy, oba zamířili stejným směrem.

Kaiovi to nedalo a nakonec se zeptal. „Ty nemáš notebook? Víš, že ho budeš potřebovat na eseje a projekty, že jo?"

André se ušklíbl. „Nejsem idiot. Mám noťas, ale něco se s ním stalo, takže mi ho teď spravuje jeden kamarád. Ale za pár dní by to mělo být."

„Aha." Kai chápavě přikývl. Teď už mu dávala větší smysl i ta situace s propiskou.

Dále oba zamířili do dějepisářské třídy. Když začala hodina, dovnitř vešla drobná učitelka s vysokými podpatky, jejíž hnědé vlasy zamotané v drdolu zdobil červený baret a na krku barevná šála.

Došla ke stolku a položila na něj svou koženou brašnu. „Jsem profesorka Marta Molinová a své znalosti chci předávat pouze těm, kteří o ně mají doopravdy zájem. Je mi jasné, že si většina z vás dějepis vybrala kvůli tomu, že je to jeden z volitelných předmětů a někde jste potřebovali nasbírat kredity, že ano?" řekla s vychytralým úsměvem a pár studentů se zasmálo. „Ale to mi ani neříkejte. Chci vidět snahu a interakci. Dějepis jsme všichni měli minimálně na základních školách a proto od vás očekávám, že se budeme moct o zajímavých tématech bavit společně a nebudu tu muset vést jen nudné monology."

Kai se nevědomky hrdě pousmál. Dějepis znal dobře, měl dobrého učitele a taky pro jeho otce nebyly přijatelné špatné známky. Znal všechna historická období, hudební a umělecké slohy i směry, a taky se vyznal ve válkách a i nedávné historii, který úzce souvisela se založením Anti-X. Proto se už teď těšil na to, jak si u profesorky Molinové aspoň trochu šplhne.