Enemy roommates [1]

31. Pronásledovatel

Kai se díval ven z okna v pokoji na kolejích. „Jen mě zajímalo, co vlastně děláš. A taky jsem si říkal, že by tě třeba mohl zajímat můj den...“

„Stalo se ve škole něco zajímavého?“

„Eh...“ Kai se poškrábal za krkem. „Vlastně ani ne. Nemám s čím bavit učitele, když se s tebou nemůžu v hodinách hádat.“

Z telefonu se ozval Andrého smích. „To máš pravdu.“

Kai se díval na školní dvůr, co byl zahalený v šeru, protože nebe bylo plné mraků. Rukou se opřel o trám okna. Nevědomky se usmíval. „A jak se máš ty?“

„Hm.“ André už nezněl tak nadšeně. „Jde to. Teda... ty nohy se uzdravují a všechno jde dobře, ale...“ Větu však nedopověděl.

„Ale co?“ Kai v telefonu zaslechl projet auto. „Ty nejsi doma?“

André si povzdechl. „Neběhám po městě, neboj. Jsem... kousek za barákem. Potřeboval jsem se provětrat. A taky... na něco jsem si vzpomněl.“

Kai čekal, že bude André pokračovat. Ale zrzek změnil téma.

„Stalo se teďka pár nečekaných věcí, se kterými se budu muset vypořádat. No... nechci ti to úplně popisovat, je to, ehm... rodinná situace, řekněme.“

„Pohádali jste se?“

„Ani ne. To spíš teprve přijde.“

Kai se k oknu otočil zády a opřel se o parapet. „Ty tedy bydlíš se svojí rodinou.“

André se uchechtl. „Dalo by se to tak nazvat, ale nejsme příbuzní. Mám malý dům dohromady s kamarádkou.“

„S kamarádkou...“ Kaie najednou něco bodlo v hrudníku. Takový nepříjemný pocit. Závist? Žárlivost? Kde se to v něm sakra vzalo? „A co tví rodiče?“

André chvíli mlčel. „O ty si nemusíš dělat starosti. Hele... už bych měl končit.“

„Dobře... Promiň, jestli otravuju.“

„Nene,“ i přes telefon bylo slyšet, že se André usmál, „rád jsem si s tebou promluvil, opravdu.“

I Kai se usmíval. Mluvil trochu tiššeji a jemnějším tónem než obvykle. „Nevěřím tomu, že to říkám, ale... bez tebe je to tu takové... prázdné.“ Nedokázal jinak vyjádřit, že mu André chybí.

V telefonu bylo chvíli ticho. Potom Kai zaslechl Andrého uchechtnutí. „Možná by ses ve škole měl začít bavit i s jinými lidmi, ne jen se mnou.“

„Já vím,“ zabrblal Kai.

„Seznamování je moc práce, co? Ale neboj, příští týden se vrátím a pak už mě zase budeš mít plný zuby.“

Kai se ušklíbl. „To budu.“

„Ale teď už fakt musím končit. Můžeme si zavolat... příště.“

Zvláštně se rozloučili a potom to Kai položil. Ještě chvíli stál na místě a díval se z okna. „Zapomněl jsem, že se nemáme mít rádi,“ zamumlal si pro sebe a odvrátil pohled do pokoje. Potom se uchechtl.

Kai si schoval mobil do kapsy, popadl svou černou brašnu přes rameno, ve které už měl nachystané věci, a do ruky vzal studentskou kartu. Za chvíli byl u svého auta, do kterého nasedl a ještě jednou zkontroloval lokaci, kterou si v mobilu poznamenal. Potom vyjel tím směrem.

Vystoupil z auta poblíž jednoho z pěti míst, které si nedávno vytipoval. Pokud by chtěl někde potkat toho araba s tetováním, který v záznamech nesl jméno Pan F, největší šanci měl tady.