Enemy roommates [1]

36. Shledání

Kaiův víkend nebyl příliš záživný. Chvíli se pokoušel zmapovat všechny podzemní cesty ve městě, i ty opuštěné a staré, skoro z předchozího století, ale potom to vzdal. Snažil se ještě dohnat učení z pátku, naučit se na nějaké další testy a u toho stejně většinu času spíše prospal, protože spánku moc nedal přes týden. Vlastně ho ten týden tak trochu zničil a rozhodil mu celkový režim. Ať už to byly honičky s mutanty, pozdní návštěvy Andrého v nemocnici a namáhavé skládání všech nasbíraných informací dohromady... bylo toho prostě moc.

Naštěstí, v neděli večer už se cítil klidně. Spánek mu také zlepšil náladu, a teď seděl Kai ve svém pokoji na kolejích, u toho četl nějakou knihu o budování tunelů a jedl svou ještě docela teplou večeři.

Z chodby se ozvaly kroky. Kai je první nevnímal, ale potom si uvědomil, že se zastavily právě u dveří od jeho a Andrého pokojové buňky. Potom u dveří pípla karta a někdo vešel do chodbičky.

Kai opatrně otevřel dveře svého pokoje. Jeho pohled se střetl s modrýma očima, které na něj v šeru hleděly ode dveří. André měl na rameni cestovní brašnu a v jedné ruce berli. Tu si opřel o stěnu, ale z Kaie pohled nespustil.

„A-ahoj," vyšlo z něj nejistě. Neviděli se několik dní, ale byl to pocit, jako by se neviděli věčnost. Sice si párkrát volali, jenže i tak...

Kai vykročil vpřed a sevřel Andrého v jemném obětí. Trochu se bál, ať mu ještě více neublíží. Teplo Andrého těla tak blízko jako nikdy předtím a Kai si uvědomil nezvyklou rychlost svého srdečního tepu. Zastyděl se, možná od něj bylo hloupé, že zrovna takhle na zrzkův příchod zareagoval. Jenže touze po tom jemném a hřejivém doteku už Kai nemohl déle odolávat.

André se zasmál a nejistě zvedl ruce do vzduchu. „Zpřelámeš mi i další kosti..." Ale i tak ruce opatrně položil na Kaiova záda. Přes látku trička ucítil silné svaly, lehký pohyb toho, jak se Kaiovo tělo při nádechu zvedalo, i když bylo blízce přitisknuté na tom jeho. André netušil, že by mu takový pocit mohlo dodat pouhé objetí, ale najednou prostě věřil v to, že je zase všechno tak, jak má. Opadla z něj nervozita i strach, jaký z Kaie měl. Objetím z něj přece žádné informace nedostane. André lehce skrčil prsty a v nich látku Kaiova trička, zatímco se mu tenhle okamžik vrýval do paměti.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," zamumlal mu Kai do vlasů.

„Hm," pousmál se André.

Potom se od sebe odtáhli. Kai na svého zrzka ještě chvíli s úsměvem hleděl. Potom se zvláštně ušklíbl, zavrtěl hlavou a rozesmál se, stejně tak André.

„Tohle vůbec nejsi ty," chechtal se zrzavý kluk. Při tom si vedle botníku odložil i brašnu.

„Hráblo mi, teď už oficiálně," smál se Kai, a doufal, že ten pocit, že mu hoří tváře, je opravdu jen pocit. Raději už nakročil do svého pokoje, aby Andrému v malé chodbičce udělal více prostoru. „Chces s něčím pomoct?"

André zavrtěl hlavou. „Tu berli už mám spíš pro okrasu. Zvládnu chodit i bez ní."

„Ale neměl by ses moc namáhat."

„Zvládnu to."

A tak ho Kai nechal projít kolem. André zmizel ve svém pokoji a nechal pootevřené dveře. Kai na ně chvíli tiše hleděl. Potom se odhodlal a opatrně do pokoje nahlédl. „Andy?"

„Co?" zrzek k němu zvedl pohled.

„Měl jsi už večeři?"

André se pousmál. „Měl. Ale díky za optání."