Enemy roommates [1]

26. Nemocnice

Kai se pozdě v noci dotáhl na koleje. Ve vedlejším pokoji byla tma, a tak předpokládal, že André už spí. Jen zapadl do svého pokoje a hned usnul.

Druhý den ráno málem zaspal. Rychle se začal chystat, ať se dostane včas na první hodinu, ale překvapilo ho, jaké je kolem ticho. Věděl, že André nevstával příliš brzo, ale zároveň to vypadalo, že je v jeho pokoji prázdno. Tak to Kaiovi nedalo a zaklepal na dveře.

Nic.

Nejistě vzal za kliku, a potom dveře otevřel. „André?"

Místnost však byla prázdná.

Kai se nejistě zamračil. Naposledy se spolu přece bavili o tom, že jde André na pohovor. Kaie zajímalo, jak to nakonec dopadlo... ale proč tu André není?

„Třeba vstal dříve," zamumlal si pro sebe a pokračoval v ranní rutině. Neměl z toho však dobrý pocit.

...

Po zbytek dne Kai v každé hodině očekával, že najednou André přiběhne, omluví se za zpoždění a posadí se vedle něj. Zrzavého kluka s modrýma očima však za celé vyučování nespatřil.

Po skončení výuky se měl vydat na koleje, ale místo toho zamířil do kanceláře ředitelovy sekretářky. Neměl na Andrého žádný kontakt, ale chtěl se ujistit, že je v pořádku. Proto zamířil právě tam, třeba by mu někdo z vedení mohl pomoct.

Když po zaklepání vešel dovnitř, okamžitě se omluvil a začal vysvětlovat. „Mohl bych vás požádat o kontakt na svého spolubydlícího? André Rekker, pokoj 55. Od včerejška jsem ho nikde neviděl, ale neříkal mi, že nepřijde do školy. Vím, že mi do toho nic není..."

„To na něj nemáte aspoň číslo?" zeptala se podezíravě brýlatá sekretářka.

Kai sklopil hlavu. „Známe se teprve chvíli, zapomněl jsem..."

„No dobře." Žena na svém počítači otevřela školní záznamy a začala tam něco hledat. Potom se zarazila. „Včera volala nějaká jeho kamarádka, že se prý zranil při dopravní nehodě."

„Cože?"

„Dám ti jeho číslo, můžete se domluvit." Asi měla něco jiného na práci a nechtěla se tímhle příliš zdržovat.

Když Kai získal Andrého číslo, ještě několikrát poděkoval, a potom rychle odešel na chodbu. Už za cesty nevrle vytočil Andrého telefonní číslo a čekal, kdo mu to zvedne.

Mobil konečně přestal vyzvánět a ozval se v něm unavený, lehce chraplavý hlas. „Kdo je to?"

„To jsem já, Kai Hatari. Jsi v pořádku, André?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Jak víš, co se stalo?"

Kai si oddechl. Slyšel Andrého hlas, a to znamenalo, že tak vážné to nebude. „Vím jen, že jsi byl v nějaké nehodě. Sám jsem se divil, že nejsi v pokoji."

André si dlouze oddechl. Znělo to, jako by kolem zašustila peřina, nejspíš se posadil. „No... jsem v pořádku. Teda, srazilo mě auto, ale mám zraněné jenom nohy."

„Cože? A to bylo už cestou na ten pohovor?"

Opět bylo chvíli ticho. „N-ne, až nazpátek. Ten pohovor... proběhl vlastně docela dobře."

Kai se pousmál. Potom zavrtěl hlavou. „Jak tě mohlo srazit auto... nemá spousta z nich automatické brzdění?"

André se uchechtl. „Automatické brždění bych spíš potřeboval já, než vběhnu do vozovky."