Enemy roommates [1]

12. Protinázor

Když Kai ráno vstal a vydal se do koupelny vyčistit si zuby, cestou potkal Andrého. Měl ještě rozcuchané vlasy a ospalé oči, pouze na Kaie na pozdrav kývl a Kai na něj. Potom se vydal do koupelny.

Pravdou bylo, že se po včerejšku cítil trochu zvláštně. Možná to bylo tou hudbou, nebo tím, že byl ještě rozladěný z mnoha věcí...

Vyplivl pastu do umyvadla.

Asi by na to neměl tolik myslet...

Z pokoje na kolejích se oba vydali skoro ve stejnou chvíli. Kai napřed, takže ho André doběhl.

„Ta noha už tě nebolí?“

Usmál se. „Vždyť jsem říkal, že to bude v pohodě.“

„Hm.“

Na pár prvních hodin se rozdělili, protože měli jiný rozvrh. Ale když Kai vešel do učebny, kde se měla probírat nová práva, zahlédl Andrého v jedné z prostředních lavic.

André si ho taky všiml a mávl na něj. V tu chvíli se Kai zarazil. Když se k němu posadí, bude to vypadat, že už ho bere za kamaráda. Jenže když si sedne jinam, vypadal by jako umíněný spratek. Nakonec si povzdechl a vydal se blíže k Andrému, ale sedl si o lavici vedle.

Do třídy konečně vešel docent Nueva a za chvíli zazvonilo. Nueva si otevřel notebook a během chvíle se na promítací tabuli zobrazily jeho předchystané materiály. Muž tmavé pleti s hranatými brýlemi se postavil před tabuli a přejel pohledem své obecenstvo. „Myslím, že jste všichni při výběru tohoto předmětu tušili, čím se budeme zabývat.“

Kai měl na notebooku otevřený nový dokument a jen čekal, až docent zmíní své téma.

Pan Nueva přepnul na další slide své prezentace. „Mutanti.“ Tohle jedno slovo dokázalo rozpoutat šeptání po celé místnosti. „Ale ticho, prosím.“ Počkal, až se studenti uklidní, a potom pokračoval. „V této době je to stále docela nové a kontroverzní téma. Proč? Protože stále neexistují pevné zákony, co by upřesňovaly práva těchto jedinců. Tedy... alespoň ve Facinora City.“

Kai si něco zapsal a trpělivě dále naslouchal. Věděl, že přesně kvůli tomuhle ho otec na tuhle školu poslal. Nebo alespoň částečně.

Docent si upravil brýle na nose a začal se před tabulí procházet. „Tuto jedinci, jež si prošli takzvanou mutací, jsou všude mezi námi. Můžeme je potkávat denně na ulicích, aniž bychom o tom věděli. A dokonce je procentuálně velice pravděpodobné, že jich pár bude přímo na naší univerzitě, možná i v téhle třídě.“

Studenti se začali rozhlížet kolem sebe. Kai hlavou nepohnul, ale nějak vycítil, že se na něj dívá André. Zamračil se. Proč by se na něj měl dívat? Kai rozhodně není mutant. Kdyby náhodou byl, otec by se ho už dávno zbavil. Vlastně i Kai by byl nad sebou pohoršený, kdyby zjistil, že je jedním z nich.

Docent Nueva pokračoval. „Tím jsem vás nechtěl poštvat proti sobě,“ ušklíbl se. „Ale sami jste to určitě pocítili. Předsudek. A možná i lehkou nenávist ostatních vůči vám, která však nebyla ničím opodstatněná.“

Kai se zamračil. Snaží se snad probudit v nich k mutantům soucit?

„Pojďme tedy dále.“ Nueva přepnul na další slide. „V moderní době jsou mutanti bráni převážně za zločince. Proto vůči nim sami cítíte nenávist, nebo možná strach. A proč to tak je?“ Zabodl pohled mezi studenty. Potom se pro sebe opět pousmál. „Vsichni mutanti byli původem obyčejní lidé. Až mutace je změnila a způsobila, že získali něco, čemu lidově říkáme superschopnosti. Ale jen někteří... jiné potkala smrt. Po roce padesát se však mnozí lidé jako mutanti rovnou narodili.“