Enemy roommates [1]

34. Únik

Kai vystoupil z výtahu na podlaží s parkovištěm. Byl stále trochu zamyšlený, a tak si pomalu razil cestu ke svému autu.

„Kaii?"

Jenže Deanův hlas mu to překazil. Kai se otočil na toho, který zmínil jeho jméno a postával poblíž výstupu z výtahu. „Co tu děláš tak pozdě?"

Dean se uchechtl. „Pořád jsi naštvaný?"

„Ne. Ptám se jen jako kolega kolegy. Proč jsi ještě tady, když můžeš být doma?"

Dean si povzdechl. „Já... čekal jsem na tebe."

„Na mě?"

Dean přikývl. Přistoupil ještě blíže ke Kaiovi, ale nechal mezi nimi dostatečný odstup. „Přišel jsem se omluvit."

Kai si založil ruce. „Hah." Nevěřil tomu. Už přišel na to, jaký Dean ve skutečnosti je, a tak bylo složitější uvěřit, že v něm přeci jen něco skutečného zůstalo. Ale Kai nechtěl dělat unáhlené závěry - první chtěl slyšet vysvětlení. „Čekal jsem, že budeš chtít omluvu ode mě."

Dean se poškrábal na zátylku. „No... mi právě došlo, že se nemáš za co omlouvat. A že omluvit bych se měl já."

Kai mu však stále nevěřil.

Dean si povzdechl. „Hele... myslím to vážně. Ta moje reakce byla... trochu přehnaná. Já totiž... Víš, jak jsem žil jenom s mámou."

„Vím."

„Celou dobu mi říkala, že táta umřel a že žádného otce nemám. Později jsem zjistil, že ještě žije - ale je to drogový závislák a žije na ulici v hodně špatných podmínkách, prakticky od smrti nemá daleko a nechce si nechat pomoct. Ale stále žije."

Kai si založil ruce. „A jak to souvisí se mnou?"

„No... jen mi to hodně připomnělo tu situaci."

„Jak jako?"

Dean sám těžko hledal slova. Viděl, že mu to Kai moc nežere, ale stále se to snažil zachránit. „Prostě... několik let jsem si myslel, že je něco ohledně mé blízké osoby nějak. Ale potom se najednou dozvím, že to bylo celou dobu úplně jinak."

Kai otráveně nazvedl obočí.

„No... to moje odůvodnění je asi trochu debilní..."

„To teda je."

„Ale došel jsem k tomu, že bych se neměl zlobit, chápeš? Byla to tvoje osobní věc, to... kdo se ti líbí, a tak. Měl jsi pravdu, není moje právo to vědět. A jsem... asi jsem rád, že jsi mi to nakonec řekl."

„Asi?" Kai viděl, že se Dean snaží o omluvu. Ale taky se omlouval jen proto, že mu jejich přátelství scházelo. Chtěl se zase bavit s Kaiem jako dříve, mít v Anti-X svého parťáka. Ale sám pořád nechápal, jak Kaiovi svou reakcí ublížil.

Dean svěsil pohled. Teď musel on se svou pravdou ven. „Nemluvil jsem úplně pravdu, když jsem řekl, že nejsme ani tak kámoši, jen kolegové." Opatrně zvedl pohled. „Chybí mi naše spolupráce, Kaii. Teda ne jen spolupráce. Přátelství. Chybíš... mi ty. Ale ne jako-"

„Vím, nelíbím se ti, ale chybím ti jako kámoš. Dlouho jsme byli kámoši."

Dean přikývl. „Dlouho."

„Takže nebude vadit, když si dáme delší pauzu." Kai se otočil a pokračoval v cestě ke svému autu.

Dean se však rozběhl za ním. „Kaii, notak, počkej. Vždyť jsem..."