Enemy roommates [1]

43. Odvaha

Oba prošli ozdobnými dveřmi do restaurace a vybrali si odlehlý stůl pro dva, který měl hezký výhled z okna. Když se André posadil, ihned se zamyšleně podíval ven, jako by se ztrácel v jiných myšlenkách.

Kai naskenoval QR kód a chvíli se díval do nabídky, ale potom se bezradně otočil na Andrého. „Já... nemám příliš zkušenosti s francouzskou kuchyní. Doufal jsem, že bys něco mohl vybrat ty."

„Ou..." Andrému bylo hnedka trapně, nechtěl přece Kaie ignorovat. Kai k němu otočil svůj mobil, aby se André také mohl podívat na menu, jenže zrzek jen tiše projížděl neznámými názvy jídel. „Je to pro mě docela dávno," řekl tiše. „Nepamatuju si žádné názvy... nevím..."

„Tak něco vybereme společně," navrhl s úsměvem Kai. Andrému v tu chvíli připadalo, že by s tímhle úsměvem dokázal vyřešit i světovou válku.

A tak vybrali jídlo podle popisu, který zněl nejvíce zajímavě, a k tomu polívku, která zrovna byla na denní nabídce. Jídlo objednali a překvapivě ani nemuseli čekat příliš dlouho, než jim to číšník donesl.

„Doufám, že jsme vybrali dobře," povzdechl si Kai, když vzal do ruky lžičku.

André se pousmál. „Myslím, že vybrat si špatně ani nešlo." Bez myšlenek vzal do úst první sousto polívky. Prázdná lžička na chvíli zůstala viset v jeho ruce nad talířem, do kterého se zahleděl, zatímco se mu chuť rozplývala v puse. Opatrně nabral další sousto. A potom další s třesoucí se rukou, kterou neohrabaně dovedl až ke rtům.

Kai sám svěsil ruku dolů a zmateně se na Andrého podíval. „Andy..."

Zrzkova tvář byla plná slz, přes které nemohl vidět. „Tuhle vařila nejčastěji." Chtěl nabrat další lžičku, ale zůstala ležet na talíři. Zvedl levou ruku a hrubě si rozmazal po tváři slzy.

Kai si spojil pár informací dohromady a mohl své zmatení nechat minulosti. Zvedl se z místa, obešel stůl ze strany a natáhl ruce, kterými Andrého jemně objal. Lidé se na něj museli zvláštně dívat, ale to Kai v tuhle chvíli vůbec neřešil. André sám pozvedl ruce, aby se dotkl těch Kaiových. Vřelé objetí ho vytáhlo ze vzpomínek, do kterých se tak nečekaně ponořil. Nebyl na to připravený a nechtěl se v nich utopit, Kaiovo objetí však bylo jako záchranný kruh.

Zadrháváně se nadechl. „Moje máma vařila přesně takovou..." řekl tiše při pohledu na polívku. Byl si jistý, že si nemůže všechno pamatovat dokonale, ale ta chuť v něm probudila vzpomínky, i když mohly být zkreslené a za ten čas i trochu přebarvené.

Kai sklopil hlavu k Andrého rameni. „Nemusíme tu zůstávat, pokud nechceš."

„Ne... to je dobrý..." André si začal rychle utírat slzy. „Louise, název té restaurace... to bylo jméno i mojí mámy. A potom ta polívka... Jen mě to zaskočilo, to je celý." Ušklíbl se. „To je trapný...“

Kai se odtáhl a jemně setřel Andrého slzu pod okem. André se střetl s jeho pohledem, zatímco Kaiova ruka pokračovala ke kraji jeho tváře. Cítili na sobě však pohledy ostatních lidí v restauracei, a tak Kai stáhl ruku a vrátil se na své místo.

André vzal do ruky lžičku s pohledem sklopeným do talíře, i když červené tváře tak jednoduše zakrýt nemohl. S úsměvem si povzdechl. „Vzpomínky..." Ochutnal další sousto, ale tentokrát už se nenechal rozhodit. „Máma nedávala tolik soli." Pokračoval s úsměvem. „Byla jediný člověk, kterému jsem ve svém dětství věřil. Jediný člověk, co nikdy nesoudil moji... zvláštní stránku. Myslím tehdy, když jsem byl ještě malý." Odmlčel se. „Nikdy jsem o tom nikomu neřekl."

Kaiovi to připadalo jako zvláštní výhra, ale zároveň mu bylo Andrého líto. Chápal to. „A... tvůj táta?"

André se na Kaie nepodíval. „Neměl jsem tátu."