Enemy roommates [1]

51. Bouře

Andrého probudilo něco, co by nazval špatným pocitem. Odmítal však otevřít oči, ale potom ucítil Kaiův dotek.

„Vstávej." Jeho hlas byl nezvykle ledový, ale André si toho příliš nevšímal... sám byl po ránu trochu rozladěný.

„Co... jdeme zase pozdě?" zamumlal zrzek, zatímco se posadil a promnul si oči.

„Ne, to ne." Kai se postavil blíže ke dveřím. Byl už oblečený, na zádech měl batoh a vypadalo to, že je připravený odejít. „Ale chtěl jsem... chtěl jsem ti něco ukázat, ještě než začne škola."

André unaveně zívl. „A vydržíš minutku? Hodím na sebe oblečení a tak..."

Kai přikývl. Potom zmizel na chodbě.

André zamžoural na své ruce. Potom si povzdechl a začal se oblékat. Když procházel chodbičkou do koupelny, uviděl Kaie na chodbě, jak postává u zrcadla a nespokojeně si upravuje vlasy, aniž by se na Andrého podíval.

Co to do něj zas vjelo? pomyslel si André a zavřel za sebou dveře.

Po dalších pár minutách byl se vším hotový, zastavil se tedy na chodbičce a tázavě se podíval na Kaie. „Mám si s sebou něco..."

„Nic si neber," řekl černovlásek.

„No dobře." A tak si André jenom obul boty a vyrazil ven za Kaiem.

Chodba byla ještě prázdná a venkovní areál taky. Nebe bylo zatažené šedými mraky, a tak André netušil, jestli už slunce vůbec vyšlo. Rozmrzele se podíval na Kaie, který šel kousek před ním. „Stalo se něco?"

„Řeknu ti to v autě."

André si povzdechl. Následoval Kaie na parkoviště, potom si sedl na sedadlo spolujezdce a zapnul si pás. Kai si hodil batoh na zadní sedadlo, potom si sedl na místo řidiče, zabouchl dveře a zmáčkl na palubní desce tlačítko, po kterém se ozvalo zacvaknutí zámků ve všech dveřích. Položil ruce na volant a v tichosti hleděl před sebe, zatímco auto pořád stálo.

Andrému pomalu docházelo, že ten špatný pocit, jaky měl od rána, nejspíš nebyl bezdůvodný. „Kaii?" zeptal se opatrně.

Kai nastartoval auto. Bez dalšího slova zařadil zpátečku, vycouval ze svého parkovacího místa a vyrazil k bráně, kterou opustil školní pozemek.

„Kaii, co se stalo?" André na něm ulpěl pohledem. V tu chvíli jeho tělem projel mráz, když se konečně dostavilo uvědomění, že se stalo přesně to, čeho se už tak dlouho obával. André rychle nahmátl dveře auta a zkusil je otevřít, i když to bylo za jízdy. Dveře se ani nepohnuly a v tu chvíli to André věděl jistě.

„Jak... jak jsi mi mohl lhát?" Kaiův hlas byl stále ledový, ale také se v něm skrývalo něco bolestného. Odmítal se podívat na svého spolujezdce.

André nehybně seděl v sedačce, připadalo mu, že se do ní propadá. Potřeboval odsud utéct, pryč z téhle situace... ale neměl kam ani jak. Najednou však naštvaně zavrtěl hlavou. „A to jsem ti měl prostě říct, že jsem mutant?"

„Ano."

„Ale to bys mě okamžitě zatkl!"

Kai se nadechl, ale zarazil se, než promluvil. Krátce se podíval na Andrého. „Ty jsi věděl, že jsem agent?"

André se podíval Kaiovi do tváře. Tmavovlásek vypadal zaskočeně, ale jeho překvapení okamžitě přešlo ve vztek.

Kai prudce přeřadil, aby mohl přidat na rychlosti. „Tys to věděl..." Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak dlouho?" Na konci věty se jeho hlas bolestně prolomil.