Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 64.-Zpátky v sedle+

[2. 9. 1881, Troyes-Francie]

Pohled🇨🇵:

Helena zrovna přišla do pokoje, když mi Čechy dovyprávěl poslední kapitolu svého dobrodružství.
Já i on jsme se otočili ke dveřím, které s příchodem Heleny hlasitě zaskřípaly a upřeli pohled na nevinný obličej spanilé slečny.
🇨🇵: "Copak, Heleno?"
H: "Je tu lékař."
Oznámila stydlivým hláskem Helena.
H: "Ptá se, jak se daří... pacientovi. Zda-li mu je lépe."
Čechy na to přikývl a usmál se. Francouzsky uměl sice jen matně, ale této větě porozuměl.
Byl už od rána plně při vědomí a stihl mi už povyprávět o tom všem, čím si musel v posledních pár týdnech projít. Věděla jsem o jeho chmurné situaci už předtím, hodně se o tom mluvilo v novinách. Radši jsem to, že je "ten utopenec, kterého jsme vytáhli z řeky", jak ho místní obyvatelé nazývali, ve skutečnosti český král, ponechala v tajnosti. I před Helenou. Využili jsme toho, že ho v té řece pod maskováním hlíny a písku nikdo nepoznal.
🇨🇵: "Vyřiď doktorovi, ať přijde, až ho zavolám. Chtěli bychom si ještě promluvit."
Nařídila jsem Heleně a ta se skromným tichým souhlasem zase zmizela ve dveřích.
S Čechym mi bylo dobře. Hlavně on teď potřeboval nějakou důvěryhodnou osobu po svém boku, od té doby co překročil hranice, prý nepromluvil jediné slůvko s jakoukoliv věrohodnou osobou.
Mně věří. Ví, že bych ho nezradila a myslí si to naprosto správně. Čechyho bych nezradila, ani k tomu nemám z historického hlediska sebemenší důvod.
🇨🇵: "No a co Rakousko-Uhersko? Víš, co s ním je?"
Čechy se zachmuřil a na chvíli zklopil zrak.
🇨🇿: "Upřímně, nevím. Ale nezemřel, to by ten můj zatykač všude po Evropě vypadal ještě jinak."
Protočil očima.
🇨🇿: "Jen... on byl moje poslední naděje na nějaké 'milé zacházení'. Měl vlastní rozum a začali jsme poměrně dobře. Ale po tomhle už můžu na jakoukoliv přízeň zapomenout."
🇨🇵: "Hm... To máš asi pravdu."
Přisvědčila jsem zasmušile.
🇨🇵: "Jen mě zajímá, jestli té nehody Rakousko využila, aby tě pošpinila nebo jestli opravdu tak odhodlaně věří tomu, že ty jsi ji záměrně zavinil."
🇨🇿: "Řekl bych, že asi kousek od obojího."
Povzdechl si Čechy a poposedl si na lůžku blíže ke mně.
🇨🇿: "Víš... Když se to stalo... Bylo pro mě strašné se na to dívat. Na to, jak se naše úsilí a naděje bortí spolu s ohořelými trámy divadla, na lidi snažíce zoufale uniknout spárům ďáblovy ruky. Ale Rakousko v tu chvílí cítila to samé, na to vem jed. Její dítě, její syn... nevěděla, jestli bude další den živ. Já vím, že tobě to asi vysvětlovat nemusím, jsi matka čtyřech dětí. Já sice nikdy žádné dítě neměl, ale... moc dobře vím jaké to je přijít o někoho, na kom ti záleží..."
Na chvíli jsem se zamyslela. Ten strach je skutečně pro některé nepředstavitelný.
Vzpomněla jsem si, co se tenkrát stalo, Kanadě, mému druhému nejstaršímu synovi. Jezdívali jsme lodí s Británií, Amerikou a Kanadou do Quebecu na prázdniny. V té době nebyli Austrálie Zéland ani na světě. Amerika a Kanada v zimě často chodili bruslit na blízké jezero. Jednoho dne se led pod Kanadou propadl. Vzpomínám si, jak strašně jsem se o něj bála.
Nebo když Ameriku trefili indiáni otráveným šípem. Lékaři tvrdili, že nemá šanci přežít. Myslela jsem si, že si sáhnu na život, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Věděla jsem, jaké to je být v kůži Rakouska.
🇨🇿: "To ji ale neomlouvá v tom, že se to na nás a hlavně na mě snaží svést."
Vyslovil Čechy přesně tu větu, která mi ležela na jazyku.
🇨🇿: "Nic si neověřila. Jo možná v tu chvíli to mohl být záchvat vzteku, a s největší pravděpodobností taky byl, ale teď už ne. Teď už ta celá událost je jen podkladem pro to, o co se snaží už léta. Zbavit se mě."
Nahlas jsem si povzdechla a položila mu ruku na rameno.
Bylo mi ho líto. Byl na to všechno skutečně sám. Kdybych mu jen mohla nějak pomoci. Mohla bych zkusit přesvědčit Rakousko, aby ho s tím nechala na pokoji. On za to nemůže.Ale to nemusím dělat sama. Kdyby mi třeba Británie nebo Rusko pomohli, možná bychom ji mohl určitým nátlakem umlčet. A nejen Británie s Ruskem, ale i ostatní, Evropa není tak malá a myslím, že Čechy si naši pomoc zaslouží.
Pohladila jsem ho po rameni, načež na mě lítostivě upřel své velké samaragdové oko a zbytek zjizvené tváře.
🇨🇵: "Všechno bude v pořádku. Uvidíš."
Měla jsem nutkání se teď k Čechymu chovat s jakousi mateřskou láskou. Litovala jsem ho a nebyla to nějaká ledabylá přetvářka.
🇨🇵: "No a co teď? Kam se teď rozhodneš vydat hledat své štěstí?"
🇨🇿: "Je jen jediné místo, kam teď musím jít."
Odpověděl Čechy bez jediného zaváhání, zatímco upřeně hleděl před sebe.
🇨🇿: "Vrátím se do Čech. Nebudu se schovávat a utíkat před osudem. Stalo se, co se stalo, ale mé poslání a povinnost se nijak nezměnily."
Byla jsem si vědoma jeho odhodlání. I tak jsem ale měla nekalý pocit, že se zas žene někam moc po strmě po hlavě.
🇨🇵: "V tomhle stavu rozhodně ne. Nejdřív si pořádně odpočineš a až ti bude lépe, vymyslíme, co dál."
🇨🇿: "Spíš v tomhle oblečení rozhodně ne."
Podotknul humoristicky Čechy a já si líp prohlédla, co má vlastně na sobě. Musela jsem se začít smát, když jsem si uvědomila, že jsme ho ve spěchu převlíkli do primitivního bílého roucha, které do jisté míry připomínalo prostěradlo.
🇨🇵: "Chceš čistou košili?"
Nabídla jsem mu v záchvatu smíchu.
🇨🇿: "Poprosil bych..."
Odvětil Čechy ve stejné náladě.
Podala jsem mu bílou košili, která už ležela předpřipravená na komodě.
Čechy vstal a odbelhal se do rohu místnosti.
🇨🇵: "Mám jít pryč?"
🇨🇿: "Nemusíš, pokud to tebe nepohorší. Vyměním si jen vršek, spodek už mám."
Čechy se otočil zády ke mně a svlékl si to "prostěradlo", co měl do teď na sobě. Až teď jsem si uvědomila, jak zdatně vypracovanou postavu má. Věděla jsem, že i on už má nějaké to století za sebou, a že už si zažil své, ale nikdy jsem neviděla, co všechno se pod vrstvou oděvů skrývá. Také jsem si všimla jizev a šrámů téměř všude po jeho zádech. Nevím, co tam na východě měli kdysi za způsoby, ale pamatovala jsem si, že Rusko měl úplně to samé.
Když se Čechy převlékl, otočil se zpátky ke mně s vděčným pohledem ve tváři.
🇨🇿: "Díky, Francie. I za to, že jsi mi poskytla úkryt. Zachránila jsi mi život."
S úsměvem jsem se postavila a vlídně odvětila:
🇨🇵: "Nemusíš mi děkovat. Pomůžu ti i se dostat zpátky. Nenechám tě v tom, když už jsme se spolu takhle znenadání střetli."
🇨🇿: "Musím se vrátit co nejdřív. Vůbec nevím, co se tam děje. Bojím se, že Rakousko se tam vyřádila víc, než jsem předpokládal."
Můj obličej zvážněl. Přišla jsem k Čechymu blíž a odrhrnula pramen bílých vladů z jeho čela. Nevím, proč mě to tak nutilo se k němu chovat, jako k vlastnímu dítěti.
🇨🇵: "Opatrně Čechy. Musíš nejdřív nabrat nějaké síly, než se zase vydáš na cestu přes půlku Evropy. Sám víš, v jakém rozpoložení jsi sem dorazil."
Pokárala jsem ho, načež se mi on oplatil jen šibalský úsměv.

_______________________________________
  Ahoj
  Ráda bych se na chvíli pozastavila a všem řekla, jak to bude s příběhem dál.
  Jak asi vidíte, tohle je moje první knížka a většina scénáře je taky dost solidní improvizace😭 Každý z vás, co něco píšete asi znáte takové to, že nejdřív musíte napsat něco, co vás nebaví, abyste se dostali k té scéně nebo k tomu dějovému proudu, který jste měli vymyšlený dřív, než jste se vůbec do psaní pustili.
  Za ty necelé dva roky, co tento příběh vznikal, jsem toto období měla několikrát a vždycky jsem sd jím musela nějak prokousat. Ale nikdy jsem se nezasekla tak moc jako teď.
  Přiznám se, došly mi nápady a upřímně nevím, jak se přehoupnout do nového děje příběhu. Ani nevím, jak bych měla Čechyho dostat z Francie a jak se jednoduše napojit na to, co mám vymyšlené dál. A pak psaní odkládám i v ten jediný den v týdnu, co mám čas a všechno se pak hrozně táhne, protože mě to vůbec nebaví a když už nějaká kapitola konečně vyjde, je poměrně nezáživná.
  Tak mě napadlo, že bych část dějové linky prostě přeskočila, abychom se zase dostali do fáze, kdy se něco bude dít. Myslím, že náš to pak všechny bude bavit víc a možná to i někdy dopíšeme😂
  Přesuneme se do momentu, kdy Čechy už bude zpátky v Praze, Rakousko schválí prosbu a všechno bude víceméně jako dřív.
  Omlouvám se, že jsem to musela takhle udělat, ale podle mě je to teď nejlepší řešení.