How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

(1) 2. kapitola - Na ministerstvu

„Harry, u Merlina! Vezmi si na sebe konečně něco pořádnýho! Nemůžeš přece na takovou schůzku jít jak mudla - v riflích a tričku!" rozčilovala se Ginny při pohledu na svého přítele. Do jistých mezí chápala jeho touhu oblékat se po mudlovsku, ale dle jejího názoru bylo takové oblečení do práce naprosto nevhodné. Zvlášť, když věc vypadala vážně a černovlasého čekala schůzka, na níž mohl potkat pouze samé kapacity.

„Proč ne, Ginny? Co je zase špatně?" opáčil mírně bručivým hlasem kouzelník, pochoduje po schodech dolů do haly.

„Měl by sis vzít aspoň sako a ne tohle! Vždyť nevíš, kdo všechno tam bude a co když - já nevím, co když si tímhle akorát uřízneš ostudu!" namítala rusovlasá žena s rukama rozhozenýma do stran.

„Pro Merlina, Ginny, víš, že v takovejch věcech chodím nerad," pohodil brýlatý kouzelník hlavou.

„Ale Harry..." zkusila to jeho přítelkyně prosebným tónem znovu, ale oslovený si stále stál za svým: „Ne, půjdu takhle. Možná to není úplně nóbl, ale hrozně to taky nevypadá."

„Ale..." nadechla se rusovláska k dalším protestům, když v tom byla rázně utnuta a mohla ze svého partnera pocítit jeho mužskou dominanci. „Ne!"

„Tak fajn, jak chceš!" odsekla tedy nakonec s mrzutým výrazem ve tváři. „Ale pak si nestěžuj," našpulila dotčeně rty, ale dlouho jí to nevydrželo a dětinsky na Harryho vyplázla jazyk.

„Neboj, to nehrozí," ujistil ji černovlasý s pokřiveným úsměvem, než se na sebe podíval do zrcadla. Modré džíny, bílé tričko s krátkým rukávem, koženou bundu a pohodlné šedé tenisky, s levou rukou ozdobenou masivními stříbrnými hodinkami, které nedávno dostal od Ginny. Přes rameno měl přehozenou svoji pracovní tašku, s níž se chystal na schůzku vyrazit. Rukou si pročísl vlasy v marné snaze zmírnit jejich rozcuchání, dal Ginny pusu do vlasů a poté již s tichým rozloučením odešel před dům, kde se na konci chodníku přemístil přímo do vstupní haly na ministerstvu.

Jakmile zase ucítil pevnou půdu pod nohama, stanul Harry uprostřed jednoho velikého šumu. Připadal si jako v mraveništi; ministerští zaměstnanci pobíhali po hale jako mravenci uprostřed svého rozlehlého podzemního příbytku. Co chvíli byl slyšet zvuk prásknutí znamenající přítomnost dalšího člověka nebo naopak značící jednoho šťastlivce, který se z tohoto velkého chumlu lidí právě přemístil někam na klidnější místo.

Harry si přitáhl svoji bundu více k tělu, jako by mu byla zima, avšak důvod jeho počínání byl úplně jiný. Chtěl by ze sebe nejraději udělat neviditelného a toto gesto mu dávalo pocit toho, že se před okolím snad trochu skryje, i když jeho podvědomí dobře vědělo, že to žádný podobný účinek ani zdaleka nemá. Pomalu si začal razit cestu davem lidí valícím se na všechny strany v touze co nejdříve dojít tam, kam bylo potřeba.

Až po několika krocích si uvědomil, že v dopise nebylo uvedené přesné místo schůze, proto se odebral k informačnímu stánku ministerstva, kde by mu přesnou místnost konání měli říci. Cestou se neustále prodíral mezi lidmi, kteří si ho však naštěstí nijak více nevšímali. Vůbec mu nebylo jasné, proč jich tu tolik pobíhá zrovna o víkendu, v sobotu. Většina zaměstnanců má přece o víkendu volno! Zůstává tu jen několik potřebných lidí pracujících na směny.

Možná za to může ten případ, proběhlo Harrymu hlavou. Rozhodně mu to ale na náladě nepřidalo. Čím víc lidí tu je, tím větší je také pravděpodobnost, že někdo projeví zájem o jeho proslule známou osobu.

„Promiňte, pardon, omlouvám se," mumlal však neustále na všechny strany, i přestože na sebe nechtěl upozornit. Jeho vychování mu ovšem nedovolilo se neomluvit za neustálé narážení do kouzelníků kolem sebe. Nesetkal se však s nikým, kdo by se choval obdobně.