How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

28. kapitola - Pohodové

„Na," natáhl před sebe černovlasý ruku s malým hrnkem, ve kterém byla horká káva, a pohledem vyzýval blonďáka k tomu, aby si od něj pití vzal. „Nic lepšího tu není," dodal, když viděl blonďákův napůl vděčný a napůl otrávený úšklebek.

„Díky," hlesl Draco usazený na dřevěné židli a schoval teplý hrnek ve svých dlaních. Oči upřel na temnou hladinu vody v hrnku.

Harry se svalil na židli vedle něj a usrkl ze své vlastní kávy. Pohledem sjel skrčenou postavu po své pravici. Smutně se pousmál a překryl svojí dlaní jednu z blonďákových. „Neboj, bude to dobrý. Zvládneme to."

„Zvládneme?" jedno z Dracových obočí si prorazilo cestu vzhůru. S otázkou se zahleděl do zelených očí vedle sebe.

„Ano, zvládneme." Harry se upřímně usmál. „Nebo snad chceš, aby mě můj hrdinský komplex opustil? Jestli ano, můžu s tím něco začít dělat," řekl se s úšklebkem.

Dracovi se na tváři objevil úsměv. Pohodlně se opřel o židli a mírně zaklonil hlavu. „Nikdy jsem nevěřil, že to řeknu, ale teď jsem za něj celkem rád, Potty." Pobavené jiskřičky se zračily v šedých očích, avšak ty během okamžiku zvážněly a hlava se opět sklonila dopředu. „Vlastně ani nevím, co bych tady bez něj dělal." Slova byla pronesena hlasem na hranici šepotu a tiché mluvy, přesto je ale Harry slyšel. Jako odpověď stiskl Dracovu dlaň o něco málo pevněji.

„Já jsem zase nikdy netušil, že středem mých hrdinských zájmů budeš ty, ale stalo se a já jsem za to nesmírně rád. Upřímně nyní nechápu, jak jsem tě na škole mohl nenávidět a myslet si o tobě jen to nejhorší, protože teď, pořádně ani nevím proč, jsi na samotném vrcholku mých potřeb a snah."

Šedé oči se zadívaly do teď zelených. „To myslíš vážně?" zeptal se Draco nejistě.

„Samozřejmě, proč jinak bych to říkal?"

Blonďák nevědoucně pokrčil rameny a sklopil hlavu. Avšak ne na dlouho. Harry ukazováčkem jemně podebral Dracovu bradu a natočil si ji k sobě tak, aby mohl vzápětí vtisknout lehký polibek na blonďákovy růžové rty.

„Věř mi, Draco. Všechno, co se tady mezi námi dvěma děje, mi přijde zvláštní, vzhledem k tomu, jak to mezi námi odjakživa bylo. Rozhodně jsem neměl ani nejmenší tušení, že se tu něco takového mezi námi stane. Ale teď, když se to děje, přijde mi to krásné a už si to ani nedokážu představit jinak.

Myslím, že kdybys ve mně jisté věci nezměnil, nejspíš by mi teď bylo naprosto jedno, že tě tvůj život opět zkouší. Přiznávám, že sám nevím, co jsi ve mně změnil. Nevím, co vlastně od budoucna chci, ale vím, že nyní ve mně převládá pocit, který mi říká, že tě v tom nemůžu nechat samotného. Říká mi, abych tě chránil a dával ti bezpečí, které nyní potřebuješ. A já jsem pevně rozhodnutý se těmito příkazy řídit, protože právě to něco uvnitř mě mi nedovolí, aby to bylo jinak. Leda snad, že bys to ty sám jinak chtěl."

Harry se s láskou a oddaností zahleděl do Dracových šedých očí a na tváři se mu vykouzlil krásný úsměv, když uviděl, jak dojaté ony studánky jsou. Palcem pohladil Draca po tváři a setřel jednu neposednou slzičku štěstí a dojetí, která se z blonďákových očí vydrala ven.

Natočil si Dracovu tvář směrem k sobě a svými rty se vpil do blonďákových. „Mám tě rád, Draco. Mám tě moc rád," zašeptal do nich během polibku.

„Já tebe taky, Harry," řekl tiše Draco a nechal se hýčkat rty druhého chlapce, které se pomalu přesouvaly po celém blonďákově obličeji a zahrnovaly ho lehkými motýlími polibky. Ani si to neuvědomoval, ale po celou dobu slastně přivíral oči a zadržoval dech. Až když Harryho rty zabloudily k Dracově citlivému místečku na hraně čelisti, prudce vydechl a zadíval se na chlapce vedle sebe. Harry se od něj odtáhl a věnoval mu zářivý úsměv.