How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

(1) 9. kapitola - Volba

„Vstávej, ty hrdino," ozvalo se nad Harrym hlasem, ve kterém šlo slyšet pobavení, a dolů se napřáhla bledá ruka.

„Díky, ale zvednout se ještě dokážu sám," zavrčel černovlasý kouzelník směrem k jejímu majiteli, načež ji ten zase stáhl a pokrčil rameny. „Jak myslíš, nutit tě nebudu."

Harry se zkusil postavit na nohy, avšak tráva pod jeho nohama byla mokrá, a tak mu podjely a on se zase skácel k zemi. V hlavě proklínal Merlina za to, že se rozhodl jej ztrapnit zrovna teď, když to nejméně potřeboval.

„Opravdu nechceš pomoct?" ozval se zase Malfoyův hlas podbarvený smíchem. Harryho popuzený pohled jej rozesmál, přesto k němu však znovu natáhl svou dlaň, a když ji druhý kouzelník nakonec váhavě přijal, vítězně se křenil. Černovlasému se však při jejich doteku honilo hlavou jen jediné - zvláštní jemnost Dracových rukou, kterou dokázal postřehnout i během tak krátké chvíle.

„Tak, jsme všichni?" Dolehl k nim Pyneův hlas odněkud zepředu.

Harry odtrhl pohled od Malfoyovy ruky a tu svoji rychle stáhl. Téměř neslyšně k němu zamručel: „Díky." Jeho společník však jen s úšklebkem kývl hlavou.

„Ano, jsme," odpověděla mezitím Emily na Colinovu otázku.Ten spokojeně kývl hlavou.„Půjdeme pěšky do hotelu. Tam se ubytujeme. Rozdáte si klíče a po zbytek večera máte volno. Uvidíme se zítra na snídani, ano? Pamatujte na bezpečnost, nejlépe, kdybyste na hotelu kouzla mimo své pokoje nepoužívali vůbec. Všichni připraveni? Tak můžeme jít."

Harry se dal s davem do pochodu. Nehodlal jít po Malfoyově boku, rozhodně ne potom, co se před ním tak dokonale ztrapnil. Přidal do kroku a došel k Oliverovi vepředu, který se s ním dal okamžitě do řeči. „Tak co, spokojený s parťákem?" tiše se zasmál.

„Měl bych být?" opáčil druhý kouzelník.„Klidně bych si to s tebou vyměnil!" zadurdil se. „Nakonec jsem se sem i vcelku těšil, ale on už teď pracuje na tom, abych si nepřál nic jinýho než být zase zpátky doma." Při slově on významně kývl hlavou směrem dozadu, kde tušil, že se Malfoy nachází.

Oliver se pousmál. „Výměna by asi nebyl nejlepší nápad. Jsem rád, že to dopadlo takhle, protože se mnou... kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby byl se mnou," lítostivě si povzdechl, než dodal: „On není špatný, Harry. Jen ho musíš nechat, aby se ti otevřel."

„Tak proč by ti vadilo, kdyby byl s tebou?" nepěkně se černovlasý ušklíbl.

Druhý muž však posmutněle svěsil koutky. „Nevadilo by mi to, jen... nechci mu dávat žádné falešné naděje, chápeš?" Vyhledal zelené oči vedle sebe a snažil se v nich najít pochopení.

„Naděje?" zeptal se zmateně Harry.

Oliver krátce přikývl. „ Jo. Když jsem se s ním tehdy rozešel, dělal, že je v pohodě, ale viděl jsem na něm, že není. Je to Zmijozel, Harry. Milostné zklamání by nikdy nepřiznal," střelil po svém společníkovi výmluvným pohledem. „Nevím, jak to má teď a nechtěl bych mu dávat naději na něco, co se nestane. Já mám rád Katie. Jsem s ní šťastný. Miluju ji," pronesl odhodlaně. „Jeho jsem sice miloval taky, ale ne tolik jako ji. Je to... složité," vydechl a poškrábal se na zátylku. „Prostě jsem rád, že spolu nejsme ve dvojici. Pro jeho dobro."

Harry se nezmohl na nic jiného než tiché přikývnutí. Chápal Olivera a jeho argumenty, až se na jejich základě začal podivovat tomu, že spolu ti dva vůbec kdy mohli chodit. „Jak jste se k sobě vlastně dostali, Oli?"

„Bylo to chvilku po konci války. Potkali jsme se v jednom baru. Já jsem tam šel zapít rozchod s Katie a on tam zapíjel nějaké rozhodnutí Starostolce ohledně jejich rodiny." Oliver se nad vzpomínkou jemně usmál a pokračoval: „Oba jsme se trochu... přiopili. Dali jsme se do řeči, pak jsme spolu začali tancovat."