How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

(1) 5. kapitola - Překvapení

Jakmile vystrčil černovlasý muž hlavu na chodbu, opět ho oslnil nenáviděný blesk fotoaparátu, jak se na něj Bushová zase vrhla. Tentokrát ale Harry opravdu nevěděl, na co se ho ptá, protože jeho pozornost upoutala dvojice mladíků před ním. Mladší z nich, v tmavě modrém saku a s platinovými vlasy, od sebe zrovna odháněl Holoubkovou a jednoznačně odmítal jakýkoliv pokus o rozhovor, zatímco ten druhý táhl prvního pryč z blázince na chodbě, dál směrem k výtahům a sám se snažil uhýbat před dotěrnou novinářkou.

Harry se snažil se vší důstojností utéct z dosahu Bushové a nenápadně se vydat za nimi. Nikdy by neřekl, že zrovna tyhle dva uvidí spolu v plně kamarádském rozhovoru, ba i možná bližším. Absolutně nechápal, jak se spolu zrovna oni mohli normálně bavit. Vždyť Oliver je Nebelvír a Malfoy... Malfoy je jen arogantní, panovačný, umíněný a namyšlený Zmijozel se smrtijedským tetováním na levačce, takový blb až to bolí.

Když Harry zabočil za roh směrem k výtahům, naskytl se mu zvláštní pohled. Oliver a Malfoy stáli už oba ve výtahu, přičemž blonďatý se smíchem nevěřícně kroutil hlavou a Nebelvír s úsměvem od ucha k uchu mačkal nějaké tlačítko. Dveře výtahu se pomalu zavíraly, když Oliver zvedl pohled do chodby, kde spatřil Harryho a stále s úsměvem na tváři na něj kývl hlavou. Malfoy si toho gesta nejspíš všiml, protože i on upřel svůj pohled na Harryho a následně mu úsměv na tváři ztuhl. Další reakci už nestihl černovlasý Nebelvír zaregistrovat, protože se dveře celé uzavřely a oba muži se mu ztratili z dohledu.

Chvíli zůstával stát jako opařený na rohu chodby, pak si ale uvědomil, že to není zrovna moudré řešení, protože Bushová a Holoubková jsou jen několik kroků za ním a on by neměl ztrácet čas bezvýznamným stáním na chodbě. Rychlejším tempem přešel k dalšímu z výtahů a nastoupil do něj. Zmáčkl příslušné tlačítko a výtah se rozjel dolů do přízemí. Po cestě k němu přistoupilo několik dalších lidí a pro Harryho štěstí i jeden fanoušek Chlapce-který-přežil-a-přemohl-vy-víte-koho.

„Podepíšete se mi, pane Pottere? Prosím! Jsem váš velký fanda!" vykřikoval neznámý a z tašky lovil samoplnicí brk a kousek pergamenu.

Harry jen kývl hlavou na znamení souhlasu a s trošku kyselým úsměvem na tváři zanechal mužovi svůj podpis, který si pro tyto příležitosti nacvičil.

„Děkuju moc, pane Pottere! Nebo vám můžu říkat Harry?" Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Víte, strašně moc vás obdivuji! To, co jste dokázal, to, kolikrát jste přemohl Vy-víte-koho. U Merlina! Jste dokonalej! Ani nevíte, že se mi teď splnil sen. Vždycky jsem strašně rád četl v novinách o vašich úspěších. Jak já za války čekal na každou zprávu o tom, co s vámi je, Harry! A Potterovy hodinky, ty jsem poslouchal pořád, i když vlastně až tak úplně nebyly přímo o vás. Můžu se zeptat, co tu vlastně děláte? Ale do toho mi asi nic není, že? Promiňte, ale já jsem prostě strašně nadšenej, že vás vidím. A..."

Harry přestal poslouchat po několika slovech. Tenhle mladík nebyl ani první, ani poslední případ. S podobnými se Harry setkával pořád. Jeho slova se postupně měnila jen na vzdálené bla, bla, bla. Černovlasého v podstatě nezajímalo, co ten dotyčný říkal. Po celou cestu výtahem přemýšlel nad podivnou dvojicí, kterou viděl, a hlavou mu běžela spousta různých scénářů, co ti dva spolu asi mají. Opět zalitoval, že více nesledoval Malfoyovu osobu v novinových článcích. Třeba o tom někdy psali. Není to přece normální, aby se takové rozdílné osobnosti jako je Oliver a Malfoy blíže seznámily. Umínil si, že si doma projde všechna stará čísla, která najde. I když pochyboval o tom, že pokud nějaké najde, tak to budou ty, ve kterých se bude psát o Malfoyovi. Podobné totiž ihned pálil v krbu.