How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

(1) 12. kapitola - Chlípné

„Myslím, že tvoji přítomnost překousnu," odpověděl Harry Dracovi s menším úšklebkem. Ten se sám pro sebe usmál a o chvíli později již se snídaní v ruce a ve společnosti černovlasého mířil ke stolu u okna, kde na ně čekaly dvě prázdné židle.

Během pojídání míchaných vajíček, jež se nacházela na talířích obou kouzelníků, vstoupili do jídelny i Oliver s Michaelem. Zatímco Dracovi sedícímu zády ke dveřím jejich potutelné úsměvy ušly, Harry si jich všiml velice dobře. Přimhouřením očí dal oběma příchozím najevo, že o jejich pochechtávání ví a že jim to jen tak nedaruje.

Když se od dvojice okázale odvrátil, snaže se jejich posunky ignorovat. Raději sjel pohledem Zmijozela naproti sobě a s menším zaváháním zkusil zapříst nenucený rozhovor. „Takže... jak se vůbec z Draca Malfoye stal vysoce ceněný odborník?"

Blonďák se na něj nejprve překvapeně podíval, než zlehka pokrčil rameny. „Už od školy jsem chtěl být lékouzelníkem. Po válce jsem zabral a vyučil se na něj, čímž jsem si splnil sen. A od lékouzelnictví už byl jen malý krůček k tomu, abych se namísto vykonávání praxe vrhl na bádání s lektvary. Nebudu lhát, soukromá laboratoř doma mi to hodně usnadňuje."

„Stejně je to překvapivé. V lektvarech jsi byl možná dobrý, ale Hermionu jsi nikdy nepřekonal. A totéž s Nevillem v bylinkářství. Člověk by řekl, že někdo tak uznávaný bude excelovat už na škole," dobíravě se Harry ušklíbl.

„Žádný učený z nebe nespadl, Pottere. Navíc je to vždy o motivaci. Pokud ji máš, dokážeš spoustu věcí. A s těmi, které ti nejdou, se aspoň snáze popereš, když máš jasně vytyčený cíl. Ovšem, o tom by měl přemožitel Pána zla vědět svoje, nemyslíš?" vrátil mu Draco úšklebek, který se zmínkou o Voldemortovi z Nebelvírovy tváře postupně mizel.

„Samozřejmě," odvětil Harry kousavě a usrkl ze své ranní kávy, aby její hořkostí na svém jazyku zahnal chuť praštit Malfoye něčím po hlavě. S hlubším nádechem při pokládání šálku zpět na stůl se raději rozhodl pro změnu tématu. „Slyšel jsem, že jsi odešel z Manoru. Odstěhoval ses někam, kde je lepší ovzduší?"

„Jo, to jsi slyšel dobře," utrousil Draco, „potřeboval jsem odtamtud vypadnout, takže jsem se přestěhoval do Skotska, místa klidu a ticha." Zlehka se usmál, než do černovlasého zabodl svůj pohled. „Proč tě to vůbec zajímá? Máš v plánu se ke mně nastěhovat nebo co?" našpulil ústa.

„Ne," od srdce se Harry zasmál. „Jen jsem zvědavý. To je vše. Když s tebou mám pracovat, chci poznat tvé nové já," mykl rameny, než se rozhodl Dracovi jeho informace oplatit. „Já jsem si třeba koupil dům v Godrickově Dole. Vrátit se tam jsem si přál už od mala, a i když teď bydlím na úplně opačné straně než kdysi, jsem tam šťastný. Přese všechno, co se tam událo, mám pocit, že tam opravdu patřím, že je to můj pravý domov."

Draco uznale pokýval hlavou. „Já zase potřeboval po všech těch zážitcích z Manoru zmizet. A rodinné panství ve Skotsku, kam stejně téměř nikdo nikdy nechodil, se zdálo jako dobrý nápad. Jsem tam spokojený, jen mi občas chybí společnost. Celý komplex stojí osamoceně v krajině a nikde ani živáčka."

Nebelvír jednoduše přikývl. „Co vaši? Vídáte se?" zeptal se o něco tlumenějším hlasem.

„Občas za nimi na Manor zajdu. Možná trochu častěji, když toužím po něčí společnosti, ale nikdy se dlouho nezdržím. Nedokážu tam vydržet," přiznal po chvilkové odmlce druhý z kouzelníků.

Konverzace u snídaně pokračovala pozvolna dál, ovšem v případě černovlasého hrdiny a zmijozelského aristokrata měla její snaha o zdvořilost velice originální podání. Ani jeden z mužů nešetřil kousavými poznámkami na adresu toho druhého, a přesto se oba bavili. A jídelna zůstala kupodivu celá bez jediného škrábnutí.