How Is It Possible? - Drarry, MPREG (CZ) ✓ PROBÍHÁ EDITACE!

17. kapitola - Snění a bdění

„Jo," zněla prostá odpověď.

„To je mi líto," řekl upřímně Harry. „Jak dlouho?" zeptal se potom.

„Hodně dlouho." Draco se opřel zády o čelo postele a sklopil pohled. „Začalo to už o válce a pokračuje to vesměs až do dnes. Jediné období, kdy jsem je neměl, bylo to, když jsem byl s Olim. On jediný mě jich dokázal zbavit. Když jsem usínal v jeho náručí, tak jsem vždycky prospal v klidu celou noc."

„Aha," nyní to byl Harry, kdo hloupě hlesl. „O čem se ti zdá?" otočil se na Draca se zájmem v očích.

Draco se na něj váhavě podíval, potom zakroutil hlavou. „O válce," zněla tichá odpověď. „O tom, co udělala moje rodina nebo dokonce já sám, o tom, čeho jsem byl svědkem, o tom, co udělal on nám. Někdy jsou to skutečné vzpomínky, jindy jsou to nejtajnější obavy, ale vždy to má jednu společnou věc." Draco opět sklonil hlavu a zadíval se na svoje nohy přikryté peřinou.

„Jakou?" zeptal se ho tiše Harry.

„Nekončí to dobře a já určitým způsobem trpím." Draco mluvil strašně tiše, až téměř šeptal. Seděl na posteli a vypadal jako hromádka neštěstí. Pořád klopil zrak na svoje nohy. Snažil se udržet slzy, které se draly na povrch, ale o tom neměl Harry nejmenší tušení, protože Dracovi neviděl do obličeje.

Harrymu ho bylo líto. Pohledem neustále těkal po blonďákově těle a přemýšlel, co má udělat. Draco totiž vypadal velmi zdrceně a Harry se právem obával, že za to může on, protože zavedl řeč na téma, které pro Draca nebylo příliš veselé. Kdo ví, o čem přesně Dracovi sny jsou.

Nastala kratší tichá odmlka, kterou přerušil až Draco, když popotáhl nosem. Díky tomuto zvuku si Harry uvědomil jeden zoufalý fakt. Rozplakal ho. Svým vyptáváním Draca dovedl až k slzám.

Přesunul se po posteli a stáhnul si blonďáka do náruče. Ten se kupodivu nechal a nyní mu ležel na hrudi a po tvářích mu pomalu stékaly tiché slzy, které se vsakovaly do Harryho trička. Svojí hlavou se téměř dotýkal Harryho brady. „Promiň, nechtěl jsem, Draco. Omlouvám se," šeptal Harry vlasů své omluvy a zabořil nos do blonďatých vlasů. „Je mi to líto."

Jednou rukou objímal Draca kolem mírně se třesoucích ramen, druhou mu jemně přehraboval platinové vlasy. Připadalo mu to správné. Draco očividně potřeboval obejmout, utěšit.

„Promiň, ale je to pro mě těžké," šeptal Draco do Harryho hrudě a ten ho jen pevněji objal. Harry byl rád, že se Draco hned neodtáhl. Líbilo se mu, že byl tím, kdo Draca může konejšit a zároveň měl chuť tlouct hlavou do zdi. Nebylo pochyb, že za Dracův nynější stav může jen on sám.

Draco se po chvíli uklidnil natolik, že už jen ležel na Harrym a nechával se objímat.

„Promiň," omluvil se znovu Harrymu a pomalu se odtáhl. „Promiň."

„Ty promiň, Draco. Neměl jsem se ptát," konstatoval Harry.

Draco jen zakroutil hlavou. „Nemůžeš za to, že na to takhle reaguju, ale ty nevíš..." Nedokončil větu a jen bezmocně pokrčil rameny. „Vím, že jsi taky míval noční můry, ale nemyslím si, že byly stejného rázu." Zvedl se z postele a namířil si to do koupelny.

„Chci, abys věděl, že když bude potřeba, můžeš si se mnou promluvit, Draco. O čemkoliv," zastavil ho Harry.

„Díky." Draco se po Harrym koukl s vděčným výrazem. Chvíli vypadal, že ještě něco dodá, ale potom jen pohodil hlavou a pokračoval v cestě ke svému cíli.