10 Dní-(Virus)

Prolog

Každý si uchovává střípek naděje, jeden důvod, proč žít.

Někdo celý život věnuje kariéře, někdo čeká na osobu, se kterou bude moci strávit celý život. A někdo... někdo celý život promrhá čekáním. Na co? To neví ani on sám, prostě čeká a doufá, že jednou svůj život naplní.

Penězi, štěstím, láskou, blahobytem...

Celý život se honíme za našimi představami a cíly, jen abychom zaplnili to prázdné místečko uvnitř nás, které nám šeptá, že ať už uděláme cokoliv, stejně to bude k ničemu. Za mnoho let si na nás nikdo ani nevzpomene, ať už postavíme mrakodrap či poletíme na měsíc nebo prospíme dny u popelnic.

Nic neexistuje věčně, všechno je pomíjivé a naše existence ovlivňuje nás a lidi kolem, ale jen na chvíli.

Jen na chviličku v celém vesmírném čase.

Co nám tedy zbývá? Co je ta jediná věc, která předčí nás, čas i celý vesmír?

Láska. Štěstí. Radost.

Protože když žijeme v lásce, radosti a štěstí, žijeme ve věčném okamžiku nikdy nepromrhaného času.

Jediná smrt, která není zbytečná, je smrt šťastného člověka, který miloval, radoval se a užíval si přítomnost.

Xxxx

Andromeda. To snad ani nemůže být jméno, ne? Může, já jsem živý důkaz, protože nosím jméno po souhvězdí. Shodou okolností se historie tohoto souhvězdí stane z části mým osudem. Jakým? Nechte se překvapit, protože co by to bylo za příběh, který by hned všechno vyzradil? I když můj život se příběhu podobá jen matně. Začátek něj byla možná pohádka. Hezká holčička s hnědými vlasy a očima modrýma jako nejhlubší řeka. Vynikala jsem jménem, vzhledem a i povahou. Všechno, na co jsem sáhla, mi šlo. Škola pro mě nebyla problém, po základní škole jsem začala chodit na gymnázium, měla jsem jasné představy: nastoupím na vysokou, po vysoké si nechám čas na kariéru a pak se vdám, budu mít krásné děti a milujícího manžela. Prostě život do puntíčku promyšlený. Ale jak už mnoho lidí přede mnou zjistilo; když máte něco naplánované do detailu, máte stejně tak jisté, že se něco zvrtne -můj oblíbený citát, který jsem si vymyslela sama hned po návštěvě doktora z důvodu omdlení. Nebylo to ledajaké omdlení, byl to infarkt.

Silný infarkt, mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho. Zbývá mi totiž 10 dní, než moje srdce vypoví službu navěky. A přesně o něčem takovém je souhvězdí, mé jméno. Osud bývá krutý, ale já vám povím tajemství – osud je přesně takový, jaký si ho vytvoříte. Kdo ví, co všechno na své cestě potkám, co zažiju a kolik toho zkusím. Jedno vím ale jistě, a to že nehodlám zůstat ani chvíli v klidu. Cestování, láska, štěstí, smích, přátelství, radost a především život. Za 10 dní toho hodlám zažít tolik, co mnozí lidé nezažijí za celý svůj život.

xxx

10dní10dní10dní10dní10dní10dní10dní10dní.

Pořád mi v hlavě zněla tato slova. A číslovka deset, té jsem se zbavit nemohla. Za normálních okolností bych propadla beznaději, depresi a smutku, ale na to jsem čas neměla.

„Andromedo! No tak, pojď už, letadlo za chvíli odlétá, první stanice Londýn."zakřičela moje maminka, přičemž podávala kufry tatínkovi. Ten se na mě usmál a se zpoceným čelem kufr zvedl.

„A nebo, dceruško, můžeme ještě let změnit a jet třeba do tropů, někam jinam. Kam bys chtěla?" tatínek mi hledal v očích odpověď a sám své pocity odhrnul stranou, abych je nespatřila. Přesto jsem věděla, jaké jsou.

„Já bych radši do toho Londýna. Ale Mexiko zní taky dobře. Stejně jako Paříž. A Španělsko. Amsterdam. Švýcarsko. Německo. Las Vegas. New York. Tokio. Portugalsko. Skotsko. Kanada. Hawai..." Vyjmenovávala jsem vše, co mě napadlo. Tolik možností, tolik míst, kam bych chtěla! A hodlala jsem minimálně polovinu vidět.

„Tak si všechno zapamatuj. Pojedeme kamkoliv budeš chtít. Ale teď nás čeká Londýn. Pak Paříž, takže směr letiště!" zakřičel vzrušeně tatínek. Směr letiště – směr poslední čas strávený na tomto světě.

Popadla jsem svůj kufr, důležité papíry i zvláštní povolení, že můžu jet v letadle (na mé zdraví to nemá vliv, stejně za 10 dní, tak jako tak, tu už nebudu), vzala si příruční zavazadlo, které obsahovalo hlavně knihy a jídlo, pořádně se nadechla a vykročila z domovu.

„Sbohem..." zašeptala jsem směrem ke vchodovým dveřím svého rodného domova. Nechávala jsem tu svou velkou část, tu část, která by nikdy nepodnikla výlet po světě za deset dní.

Ta druhá část se mnou ten výlet s radostí podnikne.

Takže 1.díl je na světě! Co na něj říkáte? Mám pokračovat? ❤❤❤