Nasála jsem vzduch, ve kterém bylo cítit naše koupání v odpadcích, vystoupala tři malé schůdky jednoho domku, který byl v poklidné čtvrti plné rodinných domků se zahrádkami. Na některých si hrály děti, na jiných se opalovaly bohaté Francouzky a další zahrádky byly prázdné. Vlastně to tu bylo vcelku malebné - takové městečko.
Zaklepala jsem tedy na mohutné mahagonové dveře menšího domku natřeným béžovou fasádou a s francouzskými okny. Vypadalo to, že má dvě patra. V duchu jsem zabloudila ke svému domovu - vlastně vypadal podobně jako ten, u kterého jsem teď čekala. Ani jsem si to neuvědomila. Je až děsivé, jak nás myšlenky dovedou tam, kam samy chtějí, aniž bychom o tom měli vůbec tušení. Anebo jsem to podvědomě věděla a naschvál šla sem. V duchu jsem se tomuto tématu vyhýbala, jak jen to šlo, ale popravdě... Stýskalo se mi. Po našem domku, po mé škole...po mém starém a bezstarostném životě. Ale když vezmu v potaz, že... bezstarostný život je sice pohodlný, ale obyčejný, a tak jsem ráda, že mám život s určitými strastmi, a tím pádem neobyčejný.
„Je vais!" ozvalo se z domu a poté se někdo šouravými kroky dostal ke dveřím, které se vzápětí otevřely. Podle mých ne-až-tak-dobrých-zkušenostech s francouzštinou jsem usoudila, že řekl něco ve smyslu „už jdu".
Dveře se se skřípáním otevřely a na prahu stanul muž ve věku mého tatínka.
„Hello." Mávla jsem rukou na pozdrav a změnila váhu jedné nohy na druhé. Muž si mě prohlédl okem kritika a po prohlídce zvedl jedno obočí a upřeně se mi zadíval do očí. Nejspíš čekal, co chci. Pak řekl něco ve smyslu, že žádné děti do skautu chodící nemá a nemá ani zájem, aby tam jeho děti chodily.
„No...No." konečně jsem otevřela pusu a zastavila ho, protože už se připravoval zavřít dveře. Při mém pohybu znechuceně nakrčil nos a odvrátil se. Jo, to bude těmi odpadky.
„I just wanted to ask you if-" začala jsem mluvit anglicky, ale pán mě přerušil nakvašeným hlasem. Francouzsky. A řekl mi, že nemluví anglicky ani jinou řečí kromě francouzštiny. A tak jsem mu pomalu začala hláskovat anglická slova. Snad tomu porozumí. Jenže muž se tvářil čím dál nevrleji, když tu se otočil do vnitřku domu a zakřičel.
Nezakřičel slova, ale jména. Někdy nám víc pomůže vyřknout něčí jména, než nějaká slova.
Z domu se ozval dětský smích a o chvilku později se za mužovými zády objevila skupinka tří dětí. Dvě holčičky s copy se na mě zakřenily a nesměle mi zamávaly. Kluk se postavil vedle otce. Všechny děti mohly mít tak osm, deset let. Ten kluk možná dvanáct.
Otec se se svými dětmi na něčem domlouval. Usmál se a pohladil holčičky po cůpkách. Vysloužil si zahihňání a pusu na tvář. Kluk ke mně přistoupil a školskou netrénovanou angličtinou se mě zeptal, že jeho otec chce vědět, proč tu jsem. Aha, takže se budu domlouvat s dítětem. Však proč ne. A tak jsem mu pomalu-anglicky- odpověděla důvod. Sprcha. Nutně jsme se potřebovaly osprchovat. Já a holky, které stály před domem. Proč tam stály? Kdyby tu byl zástup zapáchajících dívek, které žadoní o sprchu, nebylo by to... řekněme přesvědčivé.
Kluk všechno, co jsem mu řekla, přetlumočil otci, který si mě mezitím podezřívavě měřil. Klučina se mě ptal na otázky, které mu diktoval otec a já poslušně odpovídala. Něco kluk nechápal, něco nedokázal přetlumočit, ale k účelu to stačilo. Otec se zamyšleně podíval na nebe a přemýšlel. Podle výrazu bych usoudila, že přemítá, jestli bych byla schopná zabít jeho syna, unést dceru. A nebo ukrást televizi. Nejspíš došel k názoru, že dobrý skutek někdy vede k dalšímu, a s přikývnutím ustoupil a uvolnil průchodové dveře. Pokynul mi, ať jdu. Kluk mi řek, že mě zavede do koupelny.
Hlasitě mi bušilo srdce. Zrovna když jsem se chystala nějak sofistikovaně naznačit, že v jejich sprše nebude jedna páchnoucí dívka, ale čtyři, za mými zády se objevila Jess, Will a Ell. Všechny nechutně zapáchající, špinavé a s jídlem ve vlasech. Muž se zatvářil nechápavě a pak jakoby mu něco osvítilo mozek. Pochopení.
Měla jsem chuť plácnout se do čela. A ostatní taky.
xxx
„Otočte se." Vyzvala jsem všechny přítomné. Will, Jess a Ell.
Všechny až na Jess uposlechly. Mačkaly jsme se v maličké koupelně, která měla jeden sprchový kout, záchod a umyvadlo se zrcadlem. Muž nám dovolil, čistě proto, že ho podle mého podezření ten kluk přemluvil. Asi jsme vypadaly hůř, než se zdálo.
Spodní prádlo jsem si hodlala odhodit a vejít jako první do sprchy, když jsou všechny otočené, ale Jess nebyla.
„Co na mě tak koukáš? Neuvidím nic, co bych už neviděla." Lhostejně se opřela o umyvadlo a zírala na mě.
„Ne." Razantně jsem odmítla. „No tak, to tu nemůžu mít trošku soukromí?" bezmocně jsem mávla rukama. Pak jsem se rozhlédla po malé místnosti. Ne, tady asi ne.
Jess něco zabručela a otočila se. Spodní prádlo jsem odhodila a vešla do sprchy. Nechala jsem na sebe padat horké kapky vody, které mě zbavovaly nečistoty, mastnoty a špíny. Když jsem viděla, co všechno jde do odpadního odtoku, začala jsem litovat toho, kdo to bude čistit. Použila jsem mandlový šampon a masírovala si hlavu. Umírala jsem slastí, protože jsem si ji neumývala ani nepamatuju. Vlastně před dvěma dny. Ani si neuvědomuju, že to bylo před chvílí... Když jsem si drhla vlasy za ušima, narazila jsem na to. Na bouličku za uchem. Zapomněla jsem na všechno ostatní. I na holky, které na mě skrze prosklenná sprchová dvířka mohly vidět.
Bouličku jsem ohmatala. Zdála se větší - jakoby v ní něco bylo. Nějaká tekutina? Asi. Zakroutila jsem hlavou a dostala z ucha vodu. Chtěla jsem přemítat nad boulí, ale když jsem uslyšela Ellino ostré nadechnutí, uklouzla jsem ve sprše a narazila si loket.
„Ježíš, promiň!" omlouvala se Ell. Super. Teď se na mě upíraly tři páry očí.
„Co je?" zvedala jsem se a mnula si bolavý loket. Teď už bylo jedno, že se na mě všechny dívají.
„Ty..." Will polkla a uhla pohledem.
„Já..." naznačila jsem jí, aby pokračovala.
„Ty jsi hrozně hubená." Dořekla to Jess svým typickým znuděným tonem, přitom jsem cítila, že se necítí tak, jak vypadá.
„Nejsem. Bývala jsem víc. A taky teď jím mnohem víc, protože nedbám na svou váhu. A navíc..." pustila jsem vodu a začala omývat šampon. „Se teď sprchuju, takže mi dopřejte chvilku slasti a klidu." Když jsem vycházela - konečně čistá - ze sprchy, holky se vůbec netvářily jako vždy. Naopak. Tvářily se hrozně pochmurně.
„Podívej se do zrcadla." Vyzvala mě Will. S protočením očí jsem to udělala. A viděla jsem sebe jako pokaždé, když se dívám do zrcadla.
„A dej pryč ten ručník." Strhla ho ze mě Jess. Ve vteřině jsem uviděla sama sebe nahou - tak jako vždy - a vzala si ručník zpátky.
„Nechte toho, je to směšný." Utírala jsem se.
„Nemáš nějaké problémy?" nadhodila „nenápadně" El.
„Ne." Odsekla jsem. Jejich pohledy mě ale donutily dodat: „I když pár věcí by se tu našlo."
Hola, hola!
Tak vás zase vítám u nové části. V dalším díle se hodně dozvíte o viru a o tom, co Andromedu sužuje-něco, čeho jste si třeba nevšimli nebo nemysleli jste zmínit uživatele, že to je podstatné a ono to třeba bude.❤
Taaakže co vy? Děkuju mockrát za předešlé tipy na filmy. Opravdu moc mi pomohly. A taky jsem zjistila, jaké filmy baví vás. Takže už mám takový menší obrázek😍
Názor na dnešní díl? Snad trošku pobavil❤určitě víte, co vás čeká příšté😈👿
Tak mi do komentů zase něco napište, ráda si to přečtu. Miluju vás a u dalšího dílu❤👑🎊
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romans"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
