Vždycky, když stojíme před důležitým rozhodnutím, snažíme se vše si promyslet. A neříkejte, že ne. Představte si, že byste měli skočit před osobu, kterou milujete nade vše a zachránit ji před letící kulkou. I když by to rozhodnutí trvalo 1 vteřinu, prostě byste se rozhodli-a pak v důsledku nakonec konali. Návalem adrenalinu, strachu či stresu je vše rychlejší a intenzivnější. Někdy je to dobře, jindy ne. Vy jste tvůrci svého osudu, svého způsobu myšlení. Jak je známo: vždycky se najde jeden blbec, který neví, že to udělat nejde a udělá to. Nerozhoduje se o následcích nebo o tom, jestli toho bude nakonec litovat (zčásti protože je to blbec). No a tak to udělá. Oproti tomu dobře uspořádaný člověk si to promyslí, ale... Často než se rozhodne, šance kolem něj proletí a on ji nestihne zachytit, protože se dlouho rozmýšlel, jestli ji chytit má. Blbec se natáhne, a buď tu šanci chytí, anebo ne. Když ji chytí, činí ho to šťastným. Když ji nechytí, bude vědět, že se o to aspoň pokusil. Může to ale říct i ten druhý člověk? Ne. Proto jsem se odtrhla od svého způsobu myšlení, promýšlení a hloubání nad podstatou věci a rozhodla se konat. I když to znamenalo stát se na chvíli blbcem.
„Jak jako nahou v koupelně?!" ječela jsem. Pořád jsem nechápala, k čemu to je. K čemu potřebují vidět moje tělo. Moje intimní chvilky-připadalo mi to...nechutné a zbytečné.
„Abychom zjistili, jestli virus má následky i na tělo. Zatím víme jenom to, že je v krvinkách a zapříčiňuje smrt do 10 dnů. Ale vědecky je nemožné už jen to, že žádné jiné následky nemá. Nezapříčiňuje hubnutí, křehnutí kostí, odumírání buňek...nic" Vysvětloval jako malému dítěti Chase, který se chránil rukama. Odháněl mě jako nějakou otravnou mouchu. Vlastně jsem jí trošku byla.
„A to si myslíš, že jim k něčemu bude video, kde jsem opilá a snažím se tě vysvléct? Nehledě na to, že jsem neměla ponětí o tom, co dělám!" křičela jsem zase. Bila a bušila jsem do něj pěstmi. Nemohla jsem se nabažit pocitu, kdy jsem věděla, že mu ubližuju-sice jen fyzicky, což je nesrovnatelné s ublížením psychickým-ale to mi stačilo.
Odrážel údery, ani se u toho nezapotil. Zatnuté zuby a tvrdý pohled poukazoval na to, co už bylo zřejmé- měla bych přestat, nebo se naštve on a to bude ještě horší.
Někdo mě chytil za paže a zkroutil mi je za zády.
„Klid. Zhluboka dýchej, bojuj s tou bolestí. Nádech. Výdech." Snažila se mě uklidnit Will.
„Já nerodím!" Ozvala jsem se, přičemž jsem funěla jako pes.
„Co se to tu děje?" otevřela dveře moje maminka a taťka vykukoval hned za ní.
„Tati! Jak jsi mohl?!" obrátila jsem svou zlost na mého otce.
„Musel jsem. Musíš mi to odpustit a bůh ví, že jsem to myslel dobře." Sepnul ruce, jakoby se modlil.
„Což o to, že jsi to myslel dobře, když jsi nakonec ublížil?" zeptala jsem se. A tahle věta mi naráz přišla jako citát. Citát, který se mi vryl do paměti, protože mi připomínal, že ublížit může kdokoli-o to víc ten, do koho byste to neřekli.
„Holčičko moje." Přiřítila se ke mně maminka. Will mě pustila a já spadla mamince do náručí. Posypávala mě polibky, hladila mě a utěšovala. A pak...
„Ty jeden neřáde!" a vzápětí se vrhla, přesně jako já, na Chase. To bylo snad to nejsprostší slovo, které jsem ji slyšela vyslovit.
Nikdy by mě nenapadlo, že se bude moje mamka prát s klukem, se kterým jsem se líbala.
„Po kom tu výbušnost máš?!" prohlásil tatínek směrem ke mně. Po tobě určitě ne, pomyslela jsem si.
xxx
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
