„Tento pokoj vám dám. Můžete si odložit věci a pak se jít osprchovat. Mám tady pár věcí, které by vám mohly být." Ukazovala nám postarší paní obrovský pokoj. Přestože byl opravdu velký, byl zařízen velmi útulně. Uprostřed se rozkládala postel s nebesy ohromné velikosti. Nebesa byla roztažená a mně se naskytoval výhled na květinové povlečení. Vedle postele byly konferenční stolky. A za nimi se tyčila prosklená zeď s výhledem do rozkvetlé zahrady. Pokoj zalévaly sluneční paprsky a odrážely se od nablýskané podlahy.
S otevřenou pusou jsem přestoupila práh a pečlivě se rozhlédla. V pokoji byly všude květiny. Na stolcích, na zemi, u okna, na parapetu a dokonce i zavěšené na stropě. Byla to nádhera, která se nedá ani slovy popsat.
Bez dechu jsem se otočila na naši hostitelku. „Děkujeme." Vydechla jsem. „Je to...opravdu krásný pokoj." Na víc jsem se nezmohla.
„Ano, vážíme se vaší pohostinnosti." Usmál se galantně Chase. „Kdybychom se vám mohli nějak odvděčit..." přecházel stále po místnosti, v šoku jako já.
„Ále, to nestojí za řeč. Od té doby, co mi umřel manžel," náhle posmutněla a na tváři se jí objevily prohlubně a vrásky. Teď vypadala mnohem starší, než před chvílí, „a moji dceru přejelo auto, tu ráda uvidím i někoho jiného než sebe samu." Vzhlédla a podívala se na nás se zármutkem, který ji od té události nikdy neopustil. „A stíny minulosti." Vydechla.
Nevěděla jsem, jak se zachovat. Ostatně kdo by to věděl? Nikdo. Nikdo by nevěděl, jak se zachovat k člověku, kterému zemřelo tolik blízkých. K člověku, který je tak hodný a solidární, přitom tolik sám. Takoví lidé bývají vřelí, hřejiví a usměvaví, ale v hloubi duše skrývají smutky, které jsou hlubší než smutky ostatních. Nedávají najevo nic než dobrou náladu. Proč ale? Pomyslela jsem si. Proč lidé skrývají smutky uvnitř a na povrchu se smějí a radují? A pak mi to došlo.
Protože doufají, že tomu sami uvěří.
xxx
Hostitelka se nám představila jako paní Dorothy.
Když jsem Dorothy sdělila, že musí být silná, když to tak zvládá, jen přikývla a kvapně odešla. Přibouchla za sebou dveře a odcupitala pryč. Sevřela jsem ruce v pěst a bojovala s přívalem slz. Co když takhle dopadnou i moji rodiče? Co když moje maminka bude zvát cizí lidi domů, aby zaplnila prázdné místo po mně? A tatínek bude pít... Znám je dost dobře na to, abych jim nevěřila tu sílu, kterou ukazují navenek. Přede mnou.
„Tady bych si dokázal zvyknout." Vytrhlo mě z myšlenek. Otočila jsem se na sluncem zalitou místnost právě ve chvíli, kdy Chase skočil do krásně ustlané a načančané postele s nebesy.
„Co to děláš?" vyjekla jsem. Ten neřád jí to tady ještě zboří!
Chase se teď rozvaloval v posteli a díval se na strop. Povlečení bylo dokonale rozházené...a špinavé. Od Chase. A ten chytrák si ani nevysvlékl boty.
Zakroutila jsem hlavou a vzdychla. „Jako malý."
„Díky za pochvalu. Nerad bych totiž byl jako dospělí." Dal si ruce pod hlavu a přivřel oči. „Dospělí jsou tak..." chvíli se zamyslel, „dospělí." Dokončil. Začal se smát jako pominutý a vysvlékl si tričko.
„Páni, to je citát." Nedalo mi to a zasmála jsem se, ignorujíc jeho nahý trup. Úsměv s dolíčky mi oplatil a mně se zastavilo srdce.
„Půjdu se osprchovat." Zamumlala jsem a bez dalšího slova odešla.
xxx
Bloudila jsem obrovským barákem a hned se ztratila. Chodby byly podepřené mramorovými sloupy, podlaha byla z mosazi a na stěnách visely obrazy Dorothy s někým, kdo byl podle mě její manžel a dcera. Podle fotek zemřela mladá. Mohlo jí být tolik, co mně.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
