Ležela jsem na tvrdém dřevě, které mě tlačilo do zad. Můj opilecký zrak mi sloužil natolik, abych viděla, co se děje. A mé opilecké pohyby mi umožnily... no, ze dřev spadnout, ale to je tak vše.
„Chasi! Co to děláš?!" Chase zase držel Olivera pod límcem, tentokrát jednou rukou. Tou druhou mu uštědřil pořádnou ránu do břicha. „Přestaň!" chtěla jsem ho zastavit, protože zrovna Olivera hrubě dostal na zem a tam se ho chystal... proboha, co se mu chystal udělat?! To ho tu chtěl na místě zabít?
Oliver se nebránil, pouze si předtím chránil hlavu, teď se ovšem držel za nos. Měla jsem neblahé tušení, že ho má zlomený.
„A dost!" doplazila jsem se k nim, Chase si toho ani nevšiml a kopnul do Olivera na zemi. Celkem sviňáčky, ale vzhledem k bouři v jeho očích jsem byla ráda, že neudělal něco horšího. Předtím krásné modré oči se nyní zbarvily do tmavě modré, bouřkové. Nepoznávala jsem ho.
Chytla jsem ho za nohu a tím jsem si získala jeho pozornost. „Proč to děláš? Přestaň." To už jsem vzlykala. Chase se probral, chvíli se dezorientovaně koukal na Olivera, kterému z nosu teče krev a pak na mě. „Proč to děláš?" zopakovala jsem a otřela si tváře.
„Každý se se smutkem vypořádá jinak a s každým taky smutek dělá jiné věci." Odpověděl mi a naráz se jeho zlověstná maska změnila a on se tvářil jako ustrašené štěně.
„Já tě nechápu, Chasi. Proč to pořád děláš? Proč? Proč se tak chováš? Jestli mě nemáš rád, prostě mi to řekni. Jestli mě nenávidíš, nebudu se na tebe zlobit. A pokud... pokud mě už nikdy nechceš vidět, vyhovím ti." Říkat to mi drásalo srdce, které bylo už tak dost rozervané.
Chase zatnul pěsti a nehty si zarýval do dlaní. Kroutil hlavou a myšlenky mu utíkaly o překot.
„Ugh." Oliver se mezitím zvedl, ublíženě se na Chase podíval a ústy mi naznačil, že počká uvnitř. Proč se nebránil? A proč se na mě po tom všem nevykašlal? Když odcházel, mírně kulhal
Byla bych ho následovala, ale Chase dopadl na zem a dal si hlavu do dlaní. Cítil se teď hrozně, ne proto, že ublížil Oliverovi, to mu nedělalo žádný problém a být jeho, klidně mu ublíží ještě víc.
„Někdy svým počínáním, které děláme kvůli smutku, stáhneme ostatní. Smutkem vyvoláme další smutek maskovaný za zuřivost, hněv, aroganci-"
„Proč?" přerušila jsem ho a položila mu ruku na záda.
„Sakra, Andry, copak to nechápeš?! Opravdu jsi tak slepá?" horečně si zatahal za vlasy. Téměř jsem viděla jeho břemena na jeho zádech. Ale každý si neseme svá břemena.
„Tak mi to vysvětli. Pomoz mi trochu." Hlas se mi třásl a já nevnímala okolí, pouze jeho tělo blízko toho mého. „Já nejsem zvyklá řešit takovéto situace. Pochop mě, jsem introvert, stydlivá holka, se kterou se nikdo moc nebaví. Až to, že jsem zjistila, že mi zbývá vir, jsem se snažila změnit, ale uvnitř jsem to pořád já. Pořád se až příliš bojím, pořád mám své staré vlastnosti, jen potlačené," říkat to znamenalo konečně si to připustit a od Chase jsem si tím vysloužila bezmeznou pozornost, „nemyslím si, že by to někdo mohl pochopit. Víš... lidé se dělí na dva typy: jedni chtějí měnit sebe, a ti druzí chtějí měnit ostatní." Kousala jsem si ret až do krve, ale to bylo to jediné, co mě dělilo od totálního zhroucení. „Pořád se tebou zaobírám, od první chvíle, kdy jsem tě poznala. Od první chvíle myslím především na tebe, ale teď je čas na změnu. Proto se tě ptám – a ty mi buď odpovíš, nebo se můžeme rozloučit – lhal jsi mi tehdy u zmrzlin? Dělal jsi to jenom pro své potěšení, nebo jsi to myslel vážně?" téměř mi docházel dech a já přerývaně dýchala.
Chase se zhluboka nadechl, na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, moje srdce vynechalo úder. „Dobře." Vzdychl. Chystal se mi mé otázky potvrdit, nebo vyvrátit.
Já se bála, že i když mi vyzná lásku, nebo i když mi svou lásku ke mně popře, mé srdce se zlomí. Jednou z radosti, podruhé ze smutku.
„Podívej, svou minulost jsem ti už řekl. Znáš mě," díval se mi do očí, skoro přímo do mé duše, „takže proč se ptáš, jaktože se tak chovám? Měla bys to vědět, vždyť jsi vnímavá." Hlesl. Nechtělo se mu mi nic říkat, ale z nějakého důvodu pokračoval: „Takže, má odpověď na to, jestli jsem to předstíral a mé vysvětlení k tomu vše je-"
„Ahoj." Škytla mi u ucha Will a já sebou trhla. Ne, teď ne! „N-nechcte s smnou zatčit?" oktáva hlasu jí klesala a po chvíli se vyšplhala nahoru. Klasický opilecký hlas.
„Zatčit?" nechápavě jsem zakroutila hlavou. Proč zrovna teď?! Něco mi říkalo, že až by mi to Chase pověděl, všechno by se změnilo. K lepšímu.
„Asi myslí zatančit. Běžte." Chase se zvedl, naposledy se na mě podíval a pak odešel.
Mé srdce se zlomilo, protože mám dojem, že jeho odchod a neodpovězení mi, znamenalo, že se vzdává šancí být se mnou a dát to všechno do pořádku.
„Jdu Will. Je tam Oliver?" Will škytavě odpověděla, že je on i ostatní a já nabyla dojmu, že zábava teprve začíná.
xxx
Mezitím v Německu, výzkumná laboratoř
V místnosti kolem stolu sedělo zhruba patnáct lidí. Byli to převážně doktoři a chemici. Všude se to lesklo a blyštilo, nikde nebylo ani kousek prachu a uprostřed bílého stolu ležely rozložené papíry a nějaké vzorky ve zkumavkách.
„Nesouhlasím, pane. Vir stále narůstá, musíme jednat. S našimi novými statistikami," muž v bílém hábitu, chemik, zapnul dataprojektor a na něm se ukázaly stoupající, klesající a pak opět stoupající statistiky, „tohle je graf nabývajících počtů lidí s virem. Jak můžeme vidět, za posledních pět dní se vir rozšířil tak moc, že postihl téměř jednu miliardu." Když to dořekl, místností se ozvaly nadávky a udivené pohledy.
„Takže to znamená... to znamená, že jestli rychle nezjistíme, jak náš lék zdokonalit..." nějaký muž v černém obleku z čela stolu nechal větu nedokončenou.
„Jestli nenajdeme lék, za třicet dní lidstvo vyhyne. Ale podle mých výpočtu, s tím, jak nakažení každým dnem přibývalo, to bude za méně než třicet dní. Vždyť už jedna sedmina lidstva zemře, a to během pěti dní. Musíme tedy okamžitě jednat, nemáme čas a po předešlých zkušenostech..." lidé se začali radit, hádat a překřikovat a teplota v místnosti stoupla minimálně o deset stupňů.
„Omlouvám se, že vás ruším a skáču vám do debaty, ale mojí dceři zbývá pět dní." Ozvala se menší žena, kousek po středním věku. Zoufale se podívala na svého manžela vedle sebe. „Udělejte cokoliv, abyste ji zachránili. Nezajímá mě zbytek světa, zajímá mě moje malá holčička." Hnědovlasá žena vzlykala a své třesoucí se prsty nemohla ovládat. Styděla se za to, co řekla, ale byla to pravda. Tento názor ovšem její manžel nesdílel.
„Omlouvám se za svou ženu, je toho na ni teď moc. Co pro vás můžeme udělat? Znáte spisy o naší dceři, víte, co se s ní děje, protože vaši vybraní žáci podávají hlášení. Proto si myslím, že Andromeda nám více nepomůže. Tedy – co máme udělat my?" muž hladil svou manželku po zádech, čímž ji utěšoval. V celé místnosti bylo dohromady deset národností. Němci, Angličané, Rusové, Japonci... a všichni se dorozumívali anglicky, proto se mnohokrát vyskytlo nedorozumění.
„Máme tu pro vás jeden úkol, ale... je nebezpečný." Ozval se Japonec z druhého čela stolu. „Ovšem nadějný." Dodal.
„A to je?" chtěla vědět paní Stelová. „Pomůže to Anromedě?"
„Pomůže to celému světu, paní Stelová. Pojďte prosím se mnou. Zasedání končí, jde se na věc."
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Storie d'amore"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
