10 Dní-(Virus)

Jako kočka a myš

„...a omlouváme se za způsobené potíže." Vřele se na nás usmál jeden z policistů a s každým z nás si podal ruku, přičemž nám podržel dveře, abychom mohli vystoupit z kanceláře vedoucího. Já i moji kamarádi jsme se na sebe podívali. „To je opravdu vše?" chtěla jsem se ujistit, protože když porušíte zákon (nedej Bože zákony), musí se něco stát. A my jsme jich porušili opravdu několik, přinejmenším bychom měli něco zaplatit, pokud by z toho nebyl větší problém.

„Je to opravdu vše, už jsme vám to vysvětlili. A všichni zaměstnanci obchodu, včetně našeho vedoucího, by vám rádi popřáli šťastnou cestu, hodně zdraví a pevné nervy. Věříme – a doufáme – že se lék podaří najít včas." Poplácal mě policista přátelsky po zádech. Stáli jsme před kanceláří, kde se nejspíš dělaly nějaké konference, soudě podle umístění židlí kolem ohromného stolu, před kterým stála tabule s dataprojektorem.

Samozřejmě nás pustili kvůli mému viru, jak jinak?! Vůbec to s tím nesouvisí, ale usoudila jsem, že nejspíš nikdo ze zaměstnanců, ani sám šéf, nechtěl mít na svědomí holku s virem, která má za necelých 6 dní zemřít. Ať už to byla pověrčivost, lítost nebo něco jiného, rozhodně jsem byla ráda. Přesto mě ale udivovalo, kolik lidí o tom ví. Kolik lidí ví o mém stavu. Dříve mě to pohoršovalo a já měla vztek, ale teď... teď jsem se styděla. Styděla jsem se jednak proto, kolik toho o mně a o mé situaci ví naprosto neznámí lidé (dobře se totiž pamatuju na to, jak mi Chase vysvětloval – a jak mě varoval – o tom, že bych měla být připravená na určité věci). Teď jsem to pochopila, proto jsem ostatním řekla, že si odskočím na záchod a místo toho jsem šla do trafiky.

xxx

„Co to neseš?" Chase nastupoval jako poslední a nadzvedl obočí. Ignorovala jsem ho a nastoupila do auta. Udeřilo mě teplo a dusno společně s nepříjemným odérem. „Chudák Jack." Pronesl někdo.

„Víte, ještě před holubicemi jsem měla jeden plán." Sdělila jsem jim bez okolků, když jsme se všichni naskládali do auta, abychom si kvůli vedru trošku odpočali. Seděla jsem na pohovce a ovívala se časopisy a novinami, které jsem si před chvílí koupila v trafice. Hodlala jsem se do nich pustit co nejdřív. Nejspíš už všichni rezignovali, a tak jen čekali, co ze mě zase vypadne.

„No přece zmrzlinová válka v parku." Zazubila jsem se na ně. Skoro bych na to zapomněla, ale v obchodě jsem se rozpomněla a už mě nebylo možné zastavit. „Ale protože jsme naše krásné plavky už vyhodili, budeme si muset zaválčit v tom, co máme." Mrkla jsem na Ell, protože zrovna ta by měla protestovat, podle předešlých zkušeností. Nevinně zamrkala: „Já už jsem to vzdala, jsi stejně tvrdohlavá jako strom. Jednou se zakořeníš a už to nejde změnit. Aby někdo změnil tvůj názor, musel by ti vytrhnout kořeny. A to nechci." Vyplázla na mě jazyk a já měla dojem, že si to dokonce začíná užívat.

„No, takže náš řidič nás doveze k nějakému parku. Tam určitě budou prodávat zmrzliny, kort v tomhle vedru." Utřela jsem si pot z čela.

„Panebože."

„Už nás nech v klidu žít, prosím!"

„...a Bůh nás ochraňuj, amen."

„Už chápu, jak se cítí člověk bez svobodné volby."

Moji kamarádi se překřikovali, ale bylo to marné.

xxx

Vyjeli jsme, Jack řídil. Zrovna jsem se hodlala pustit se do čtení, obálky časopisů na mě volaly. Vyjímala se tam totiž moje fotka (se začmáraným obličejem), moje fotky z dětství i ty novější. Dokonce rozhovor s mými blízkými, bývalými kamarády. Koupila jsem si časopisy v angličtině, tomu jsem totiž rozuměla dobře. Dostávala jsem vztek – jak se opovažují?!