10 Dní-(Virus)

Zapomnění

„Už je to v pohodě. Andromedo, klid, nic se přece nestalo, no tak." Will mě konejšila na lavičce kousek od parku. Po novinářích tu už nebylo ani stopy, za což jsem byla nesmírně vděčná. Takovou vřavu, kterou jsem tu viděla před chvílí, nechci už nikdy zažít.

„V pořádku?!" snažila jsem se zadržovat vzlyky. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc mě to zasáhlo a navíc jsem si před pěti dny řekla, že nebudu plakat. Už nikdy. „Nezdá se mi to v pořádku! Oni... ti novináři," už jen při vzpomínce na záři reflektorů jsem se otřásla, „chovali se jako neurvalci! A když se mě zeptali na moje rodiče... sakra, jak si to dovolují?!" To už jsem si kousala ret a tváře, jak nejvíce to šlo. „Jako bych byla celebrita. Něco jako slavná herečka nebo tak. Nechci být nic takového, nic, co přivolává bulvár." Měla jsem chuť do něčeho praštit, nejlépe do nějakého novináře. Za tu myšlenku jsem se styděla, ale měla jsem na ně hrozný vztek. Všechno bylo v pořádku, dokud se nezačali ptát na rodiče, na mou blížící se smrt i na lék. „Nejsem slavná a ani slavná být nemůžu. Nic jsem nedokázala, nechci být v televizi. A vůbec, proč jdou zrovna po mně? Proč si nenajdou někoho jiného?"

„Protože ty jsi ty. Jsi Andromeda." Řekla prostě, jako by to mělo všechno vysvětlovat. A co jako? Nejsem nikdo, tak ať ze mě nedělají něco, co nejsem. Jako by můj pohled vycítila, řekla ještě: „Tvůj otec byl jeden z prvních lidí, kteří nahlásili vir a osobu na zkoumání. Pomoc při výzkumu. Od té doby to udělalo jen pár lidí z mnoha, kteří jsou nakažení." Vysvětlovala a mezitím vrhala postranní pohledy po ostatních. Těm jsem nevěnovala pozornost, protože stáli kousek opodál a ošetřovali Chase, jenž se vrhnul po novinářích. Co udělal, o tom budu přemýšlet potom.

„Takže jsem prostě jediný dostupný materiál? Pokusný králík, to mi chceš říct?" dostávala jsem větší a větší vztek a chodila jsem po tenkém ledě, přičemž voda pode mnou byla úplné zhroucení – stačilo by málo a ponořila bych se do toho.

„Zčásti," přiznala kamarádka neochotně, „a těch pár nahlášených, jak jsi to řekla, pokusných králíků, se odhlásilo od výzkumu hned potom, co se dozvěděli o léku, který zabil toho kluka. Však víš." Jak bych mohla zapomenout? To, že se na něco snažíte nemyslet, znamená přece něco úplně jiného než zapomnění.

Zapomnění. Podle mě hrozně cenná a žádaná věc, zároveň obávaná a nepřípustná. Chceme zapomenout to špatné, zato to dobré si chceme v paměti uchovat jako fotografii, jenž nikdy nevybledne. Jenže ať už to chceme, či nikoliv, jedno je naprosto zřejmé a volá to na nás jako osvětlený maják uprostřed rozbouřené noci; a to že opravdu zapomínáme. Zapomínáme toho čím dál víc, něco si už vůbec nepamatujeme. Jenže co když to, co jsme zapomněli, nás tvořilo a my díky tomu nemůžeme být tím, čím jsme byli předtím? A nebo – co když je zapomnění obranná funkce každé mysli jakéhokoliv člověka? Co když si myslíme, že zapomínat nechceme, ale ve skutečnosti to potřebujeme? Třeba se tím náš mozek brání, abychom se úplně nezbláznili. Nezbláznili z nehezké zkušenosti, odporné minulosti nebo úzkostlivé situace, která nám trhala srdce? Stejně tak jsme zapomněli to špatné, jako to dobré. Třeba zapomínáme ty hezké věci, ty nádherné a dokonalé, které už nejsou, abychom po tom netesknili a netoužili tak úporně, že zapomene na vše ostatní? Že nám vše ostatní vybledne a odejde do povzdálí, zato stará situace, vzpomínka či věc září. Svou dokonalostí. Svou nezaměnitelnou energií.

Prostě si možná myslíme, že něco nechceme, a my to doopravdy chtít nemusíme, ale potřebujeme to. A jak téměř pokaždé zvítězí naše potřeby nad našimi přáními. No není to smutné?

Není, protože díky tomu se cítíme naživu. Díky tomu můžeme dál žít, ne jen přežívat. A díky tomu všemu jsme tím, čím jsme: smutnými, ztracenými a osamocenými bytostmi hledající v té ponuré a tmavé mlze kousek světla, dokud nezjistíme, že to my jsme světlo.