10 Dní-(Virus)

Nahraditelnost

Kdyby mě tato situace měla naučit jedno, bylo by to uvědomění, jak jsme každý nahraditelný.

Během celého svého života jsem nepotkala jedinou osobu, která by nebyla nahraditelná. A povím vám tajemství; nikdy ji ani nepotkám.

Každý jsme nahraditelný. Málokdo si to uvědomuje a málokdo si to připouští, protože ta skutečnost bolí. Ale situace je taková, že o tom radši nepřemýšlíme a jsme spokojení, dokud se to opravdu nestane – dokud nejsme někým nahrazeni. Říkáme si, že jsme nebyli dostatečně dobří. Říkáme si, že jsme se měli snažit víc, ve skutečnosti nám to v tu chvíli tak nepřipadalo. Protože když nám někdo říká, že jsme pro něj celý svět; když se od ostatních dozvídáme, že nebýt nás, není někdo tak šťastný... nabýváme dojmu, že to tak skutečně je, ovšem za to může naše jedinečnost.

Jsme jedineční, ale přesto jsme každý nahraditelní.

Jak to je možné? Když jsme přeci jedineční, nikdo nás nemůže nahradit.

Omyl. Nebo možná jsme nenahraditelní, ale jen na chviličku, na nepatrný moment. A pak, ostatně jako všechno ostatní, naše nenahraditelnost, vyvolaná naší jedinečností, vyprchá. A tím končí celý příběh.

A příčina?

Nejsem si jistá, ale řekla bych, že to je proto, že jsme prostě lidé.

A pak tu je druhá možnost, když jsem se dívala na toho kluka, který mi ukradl srdce.

Někoho prostě nahradit nemůžeme, ani kdybychom se sebevíce snažili. Anebo ho nahradit můžeme, ale nikdy to nebude stejné, a to proto, že ten někdo byl jedinečný.

Takže závěr: všichni jsme jedineční, přesto nahraditelní. Všichni jsme jedineční a právě proto nenahraditelní. Takže? Jsme skutečně tak jedineční, že nás nikdo nemůže naradit, nebo jsme tak nahraditelní, že naše jedinečnost nehraje roli?

Já se přikláním k té druhé možnosti – každý jsme nahraditelní. Když umřeme, slunce bude dál svítit, květiny budou dál růst, auta dál pojedou a zvířata se budou dále rodit, stejně jako lidi.

Xxxx

Chase si nechal něco vytetovat, nevím ale co. Upřímně, bylo to to poslední, na co jsem myslela. Když vyšel ze salónu, nic obvázaného neměl, což znamená, že jeho tetování se někde skrývá.

Dívka dala Chasovi své číslo a my všichni jsme se vydali na Eiffelovku. Stálo tam neskutečně moc lidí a ještě víc se tam procházelo, ale my jsme se stejně prodrali, vystoupali jsme schody a já opravdu stanula na Eiffelově věži. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dívala jsem se na Francii, dýchala čerstvý vzduch a vyzvala Will, aby mi podala holoubky, jež jsme koupili.

Každý jsme si vzali jednoho holuba, ostatní se jen zvědavě dívali, co tu děláme.

„Přejte si něco a pak holoubka vypusťte." Rozkázala jsem a podívala se po ostatních. Jack se holuba štítil, takže vypadal jako pubertální kluk, který musel podržet dítě s posranými plenkami, protože jeho rodič si nutně potřeboval odskočit na záchod.

Jess se znechuceně dívala na holubici, Ell si holubovu přítomnost v rukou užívala a Will s Ryanem se zase něčemu smáli. Chase zkoumal, jestli má holuba nebo holubici, takže odhrnoval jemné chmýří u pohlavního orgánu zvířete a tvářil se velmi profesionálně.

„Teď!" všichni zaráz jsme vypustili holubice, ty se vznesly k nebi a všechny společně, v hloučku, kolem sebe poletovaly, co nejdál od nás. Lidi začali tleskat, ale já přemýšlela nad tím, co jsem tiše zašeptala.