„Tak to jste si moc neodpočinuli..." zamumlala Dorothy a přetočila si klobouk. Loučili jsme se. Po tom, co nás parta vysvobodila (na to se jich zeptám, protože nemám ponětí, jak se jim to povedlo), Ryan zaútočil na Chase. Bohužel- pro Ryana- Chase byl i přes svůj handicap (ručník kolem pasu) o padesát procent lepší, takže když se Ryan přiřítil s takovou vervou na postel, že vylétly veškeré polštáře, Chase neváhal a Ryana přimáčkl k posteli. Všechno nakonec dopadlo dobře. Až na Chasův ručník, který mu spadl. Ale to už je jiný příběh.
Každé dobrodružství jednou končí. Ať je velké, nebo malé. Ať je téměř bezvýznamné nebo sebedůležité. Jednou skončí všechno. Naše malá dobrodružství nás dělají velkými.
To, co zažijeme, utváří pochody našich myšlenek. To, jak svět vnímáme a vidíme, jak se chováme k ostatním. A jak se chováme sami k sobě.
Nemůžeme milovat ostatní, když nepřijímáme sami sebe. Pak to není láska, nýbrž ubohá fraška utvořená z klamů a přetvářek. A víte, jak já sama poznám, že žiju naplno? Je to vcelku prosté- zeptám se sama sebe, jestli kdybych teď, přesně v tuto chvíli zemřela, byla spokojená. Asi si domyslíte, že podle mých činů bývá odpověď NE vždy... Ale kdo jsem já, abych dělala věci, které mi osud nepřichystal? Ptávám se v duchu.
A kdo je osud, aby mi utvářel budoucnost? Nikdo vás neporazí, když to sami nedovolíte. Nikdo vás nesrazí na kolena, když si sami nekleknete.
A já si kleknout nehodlám.
xxx
„Děkujeme za všechno." Potlačovala jsem slzy. Objala jsem Dorothy a ovanula mě vůně parfému, kterého jsem si dřív nevšimla. Proč je loučení tak těžké?
„Propáníčka, není za co!" pevně mě sevřela. Její oči se leskly a já poznala, že se jen stěží drží, aby nepropukla v pláč. Připadalo mi to podivné- vždyť jsme spolu nebyly ani hodinu. Až tak nás ovlivní osoba, která nám přiroste k srdci. A nezáleží, jestli ji známe 5 minut nebo 5 let.
„Mysli na to, co jsem ti řekla." Zašeptala mi do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. Přikývla jsem a odtáhla se, přestože jsem netušila, co zrovna myslí.
„Třeba se ještě setkáme." Smutně jsem se usmála. Dorothy se na mě podívala s němou otázkou. Copak jí to nedošlo? Ukázala jsem nahoru na blankytně modré nebe a běloskvoucí mraky. Potkáme se v nebi.
„Za hodně let, vždyť ty jsi ještě tak mladá!" spráskla ruce. „A máš život před sebou. Ale dřív či později se tam stejně setkáme. A uvidím i Alicii." Měla nepřítomný pohled a stále upírala zrak k obloze. Naráz vypadala hrozně staře a unaveně a já nepochybovala o tom, že i ona brzy vzlétne a opustí tento svět.
„Bude to dřív, než si myslíte." Zamumlala jsem.
„Sbohem."
xxx
Auto opět drncalo, jak jsme jeli po neupravené cestě ze zapadákova, do kterého jsme se dostali. Auto řídil Chase a šlo to opravdu hodně poznat. Jeli jsme ohromnou rychlostí, zatáčky bral na poslední chvíli a nezdržoval se bržděním. Všichni jsme se báli o svou bezpečnost. Seděla jsem na pohovce vedle Ell a Will. Naproti seděla Jess, která po mně vrhala nenávistné pohledy, Ryan a Jack.
Dlouho jsem mlčela, stejně jako ostatní a proťala ticho otázkou:
„Jak jste nás našli?" můj hlas byl mírně ochraptělý, jak jsem dlouho mlčela. Nikoho odchod od Dorothy nesebral tak, jako mě. A i na Chasovi jsem viděla, že mu naše malé dobrodružství bude chybět, stejně jako Dorothy.
Podívali se po sobě, jako kdyby si navzájem dávali souhlas, až když promluvila Will: „Víš, ehm, Chase... On je takový nezkrotný a..." stěží ze sebe soukala slova, jak jí to bylo nepříjemné. „Mnohdy prostě vzal Moulin Rouge a ujel. Přitom nás měl odvést." Řekla s mírnou hořkostí v hlase. Ostatní jen přikyvovali a já naslouchala.
„No a jelikož- když jsme byli společně na koleji- odcházel a hodiny se nevracel, museli jsme něco podniknout, protože to takhle dál nešlo," Will si hrála se svým náhrdelníkem, „mnohdy se vracel až k ránu a byl namol. A to měl další hodinu přednášku." Tomu jsem se vůbec nedivila.
„Já to dopovím." Ozvala se Jess a házela po mně stále nevraživé pohledy. Mírně jsem se otřásla, i když mi nebyla zima.
„Takže," začala a protáhla se. Zkoumala si nehty a chovala se afektovaně, „protože Chase to opravdu přeháněl a mnohdy odešel s naším autem, podnikli jsme něco, co nám pomohlo najít ho. Něco, díky čemu jsme věděli, kde je." Pohlédla na mě, „Sledovací zařízení." Odfrkla si. „Dali jsme mu ho do každého kabátce, trička i kalhot." Zakroutila hlavou a opět se začala věnovat svým nehtům, „Tak jsme vás taky našli. On o tom samozřejmě neví, protože by si hned koupil jiné oblečení." Dokončila.
„Ne, že by to něčemu pomohlo, protože bychom proces zopakovali znovu a zařízení mu přišili." Prohlásil Ryan se směsicí zlomyslnosti." Nevěřila bys, kde všude byl a co všechno navštěvoval. Dá se říct, že navštívil každou dívku v okolí."
„Takže tak jste nás našli?" vydechla jsem. Měla jsem opravdu hodně teorií, ale sledovací zařízení by mě nenapadlo. Přikývli.
„Potřebuju na vzduch." Ve spěchu jsem se zvedla, a i když auto jelo jako o závod, přiřítila se ke dveřím. Moulin Rouge prudce zastavil a já vyběhla ven. A proč jsem chtěla na vzduch? Uviděla jsem kolotoče. Ne takové ty pro děti. Myslím ohromné, adrenalinové a taky pěkně drahé.
„Páni!" užasl Chase.
„Jo." Nemohla jsem uvěřit, že jsme narazili na něco tak úžasného! Vstup byla velká brána, na které bylo napsáno něco ve francouzštině. Hudba řvala na plné pecky, všude bylo plno lidí. Stánky se sladkostmi voněly na míle daleko. Pouťových atrakcí bylo nespočet a já nevěděla, kam dřív.
„Tak tohle si nenechám ujít." Rozběhla jsem se do víru dění.
Hola, hola!
Dneska to bude narychlo... Jedeme totiž na kola.
Děkuju za předešlé reads, votes a komenty! Byli jsme #98 v Romanci! Páni. Nemám slov. Neskutečně moc vám děkuju. Za všechno.
A co teorie? Máte nějaké? Jak si myslíte, že celý příběh skončí? Šup, napište mi to do komentáře :)
Miluju vás a děkuju.
PS: Musím jít zalít kytky :D Moc vás to určitě zajímá :))
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Storie d'Amore"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
