10 Dní-(Virus)

Zmrzlina

„Merci, merci."opakovala mladá žena s dítětem v kočárku. Mohlo jí být něco málo přes třicet. Mile se na mě usmála a vděčně si ode mě vzala čokoládovou zmrzlinu. Se šťastným úsměvem se vydala pryč, s nosem zabořeným do ledové pochoutky. Vyslala jsem jí poslední unavený úsměv a zamávala. Nevěřila bych, že to bude tak namáhavé. Nachodila jsem se už dost, protože po každých dvou rozdaných zmrzlinách jsem musela zpátky ke zmrzlinářce, která mi podala novou.

Taky jsem nevěřila, jak vyčerpávající je, na každého se jen usmívat.

Pamatuju se, že jedna moje kamarádka, tuším, že se jmenovala Eliška, neuměla být ani jednu hodinu sama. Pořád s někým trávila čas, a když zůstala doma, telefonovala. Myslela jsem si, že je prostě hodně společenská, ale až teď jsem pochopila, že se jenom cítila hrozně osaměle.

„Jste blázni." Anglicky mi oznámila žena ve vozu a podala mi další zmrzlinu. „Nechápu, proč takhle vyhazujete peníze. Vždyť mnoho lidí to od vás nepřijme." Otočila hlavou zrovna k Chasovi, kterého odmítnul pán s holou hlavou. Dokonce mu začal nadávat a něco pokřikovat. Chase jen zvedl prostředníčka a naschvál si strčil co největší kus dobroty do pusy, načež udělal obscénní gesto. Zrovna tohle v plánu nebylo, ale nedivila jsem se. Mnoho lidí nám nevěřilo a bálo se zmrzlinu přijmout od cizích.

Zakroutila jsem hlavou. Takhle jsem si to nepředstavovala.

„Jo, toho si nevšímejte, on je..." zamyslela jsem se, jak bych Chase popsala neznámé paní. Je namyšlený, arogantní, sarkastický, ironický, lhostejný a hlavněotravný. „On je trošku..." přemýšlela jsem a dívala se na něj. V tu chvíli se otočil naším směrem, spatřil mě i zmrzlinářku, jak na něj koukáme a tváří mu přelétl úsměv. Následně se sám začal obhlížet, jakože se zkoumá, a když zvedl hlavu, uznale zakroutil hlavou a naznačil gesty to, že by se na sebe taky díval. „On je trošku domýšlivý."

„To jsou tvoji kamarádi?" ukázala směrem k Ell, Jackovi, Ryanovi, Jess a Will. Will se zrovna jedna zmrzlina začala roztápět, takže ji začala rychle lízat před postarším pánem (není nutno dodávat, že nyní psobila jako nějaký perverzní úchyl). Jackovi jedna ledová pochoutka zase spadla na boty.

„Ano, jsou." Přitakala jsem a usmála se nad tou představou.

„Jste blázni." Zopakovala a zmrzlinu mi s kroucením hlavy podávala.

„Máte tu zmrzlinu v kýblech?" ignorovala jsem ji a zvědavě jsem nakukovala do vozu. Žena obezřetně přikývla, nejspíš se bála, že mě zase něco napadlo. A měla pravdu.

„Tak mi vyneste tak deset kýblů zmrzliny." Rozkázala jsem si a v hlavě počítala, kolik litrů asi může obsahovat.

„Tolik jich nemám," odporovala mi, „maximálně osm." Vztyčila bradu a já poznala, že lže.

„Tak mi dejte těch osm." Vzdychla jsem. Po chvíli jsme obě vynesly kýble ven a já je odkutálela kousek od stánku. Tam jsem je postavila do řady a každý otevřela. Taky jsem mezi každý kýbl položila sáčky s kornoutky.

Hrábla jsem do jednoho kýblu a ucítila obrovské mrazení po celé délce zápěstí až ke konečkům prstů. Utvořila jsem si z toho kouli a zamířila. Naštěstí se všichni pohybovali blízko sebe a pro mě nebylo obtížné namířit svou zbraň ze zmrzliny na cíl. Sice jsem nikdy neoplývala sportovním nadáním a v tělocviku jsem zastávala nejslabší článek, ale... přesto moje koule dopadla na Ell. Ta se s jeknutím otočila, co na ni spadlo a o chvíli později se z její tváře dalo vyčíst pochopení. Neotálela jsem a moje další koule spadla na Ryana. Házela jsem po všech, ale po chvíli se moji kamarádi vrhli vedle mě k osmi kýblům a vraceli mi údery. Někdy nabrali zmrzlinu do ruky, jindy do kornoutku.