Napětí ze všech opravdu přímo čišelo. Jess si nervózně pohrávala se svými černými vlasy, přitom těkala očima po místnosti, ale nikdy se nepodívala ani na jednoho z nás. Byla nervózní, i když jsem nevěděla z čeho. Myslím, že každý ví, že o něj má zájem a tím, že to přizná, se vlastně vůbec nic nezmění. A to mě přivádí hned k další myšlence...
I když mnohdy cítíme uvnitř onen pocit, ať je to pocit, že k někomu cítíme něco hodně silného, nebo že ho naopak tajně nenávidíme a přitom víme, že o tomto skrytém pocitu vědí i ostatní okolo nás, nechceme, aby o tom někdo mluvil. A skutečnost, že o tom každý ví, aniž by se to někde říkalo nebo řešilo, je přece jenom méně trapné nebo nepříjemné. Do té doby, než se to řekne nahlas. Protože když někdo něco vyřkne, nemůže to vzít zpátky. A to je ta nepochopitelná síla slov. Jednou člověk něco řekne a nikdy to nevrátí. A tak jsem došla k dalšímu z mnoha mých vlastníc citátů:
Hra se slovy je stejně nebezpečná jako hra s životem. Jedno slovo zničí celý život...A to druhé celý život zase vzkřísí. Proto si dávej pozor, s kým hazarduješ. Lidé si pamatují především to, co jim ublíží, anebo to, co jim dodá odvahu.
A to je nejspíš důvod, proč Jess nechtěla odpovědět.
„Musíš!" naléhal na ni Chase, který mezitím skoro vyprázdnil láhev Jegermeistra. Díval se na Jess tak, jak se kdysi díval na mě. Pohledem, který lituje a zároveň nelituje. Existuje ten pohled vůbec? Myslím, že je to typ pohledu, který je si uvědomuje, že dělá chybu...a je za tu chybu rád.
Bodl mě osten žárlivosti, který jsem tentokrát nemohla potlačit. Jakoby to Chase vycítil, ohlédl se na mě. Zamrkal, jako kdyby se chtěl dostat z transu a zase se tvářil normálně.
„Pravdu a nic než pravdu!" pokřižoval se Ryan, který právě citoval z Bible. Otočila jsem oči v sloup a obrátila se na Jess.
„Jestli ti to není příjemné, v pohodě, my to chápeme." Povzbudivě jsem se na ni usmála. Její oči se zaleskly a její předešlé chování bylo to tam. Opět se tvářila jako hrdinka, která se ničeho nebojí. A tak mi taky vždycky připadala.
„Ne." Urputně se zatahala za vlasy. Pokynula na Chase, který gesto pochopil a podal jí láhev s alkoholem. Pořádně si přihnula a utřela si pusu.
„Ano. Miluju ho." Zašeptala tak slabě, že jsme to mohli přeslechnout. Tak chabě, že by ji v této chvíli i lehounký větřík mohl odvát. A tak jistě, že to musela být pravda. Musela být.
Zalapala jsem po dechu. Zavrtěla jsem se a podívala po ostatních. Všichni na Jess koukali jako na Boží stvoření, až na Chase. Ten seděl v tureckém sedu, v ruce převaloval už prázdnou láhev a díval se do země. Mnu ji tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech.
Promnul si zátylek a pak vzhlédl. Ne na Jess, Will, Ryana nebo Jacka. Na mě. A díval se na mě pouhou vteřinu, ale mě přišlo, že se mi snaží promluvit do duše. Ovšem jeho pohled jsem nechápala, a tak jsem potřásla hlavou, zastrčila si vlasy za ucho a prohlásila:
„Jess točí." A taky to udělala. Co nejrychleji, aby nikdo nemohl rozebírat její odpověď. Roztočila láhev a ta padla na Ryana.
„Pravda nebo úkol?" v očích Ryana se mihl strach a vystřídalo ho pokušení.
„Samozřejmě, že úkol." Prohlásil tak sebevědomě. Promnul si ruce, zakřenil se a otočil se na Jess.
„Davaj." Rozkázal českým slangem. Jess se zamyslela. V hlavě se jí množilo tolik nápadů, tolik šancí na pomstu. Hlasitě se nadechla a usmála se jako kočka Šklíba.
„Začneme zlehka..." protahovala napětí. Vykřupala si prsty a u toho se dívala na Ryana. Vtom pohlédla na Chase, který se tvářil zaujatě a na čele se mu dělala vráska. Vypadal úchvatně.
„Políbíš Andromedu." Protáhla každičké slovo tak pomalu a dala výraz na políbíš.
Chase se napnul, vztyčil vsedě a tvářil se nervózně, ale nic neřekl. Těkal pohledem mezi mnou a Ryanem. Ten se naopak tvářil všetečně a s chutí do práce, stejně jako Jess. Její obličej připomínal zlou královnu.
„Rozkaz." Zasalutoval, vstal a přešel ke mně. Díval se mi z očí do očí a pomalu se přibližoval. Chytil mě za pas a přitáhl k sobě. Ani nevím, kdy jsem se postavila. V hlavě mi myšlenky zběsile utíkaly. Co mám dělat? A chci vůbec polibek od Ryana? Co zase udělá Chase? Jak na to zareaguje? A mnoho dalších... Než jsem na ně ale stihla odpovědět, vyrojily se mi další a další a ty mi zatemnily mysl.
Ryan se stále přibližoval, až jsem cítila jeho dech. Byl nasáklý alkoholem, přesto mě vábil. Přitlačil na můj pas, přirazil si mě k sobě a pootevřel ústa. Co mám dělat? Zmatkovala jsem. Cítila jsem tlak na břiše a věděla jsem, že je to Ryan. Musím ho zastavit. Jeho rty se zlehka dotkly těch mých. Byly hebké, ale ne tak jako Chasovy. Byly příjemné, ale ne víc, než Chasovy. Jemné, ovšem ne jemnější, než Chasovy. A chyběl mi tam kov, který mě vždy tak zastudil. Ledový kov mě dokázal vždy tak nažhavit.
Vzdychla jsem Ryanovi do úst, využil toho a chtěl zapojit i svůj jazyk, když jsem okamžitě a poplašeně uskočila. Zapotácela jsem se a dopadla na zem. Když jsem vzhlédla, jediné, co jsem viděla, byl Chase. Nic nedělal, jen seděl a díval se na mě. Mělce dýchal a jeho oči se zdály tmavě modré, přesto průzračné a zářící. Zračil se v nic vztek, zrada, ublížení, bezmoc a naprostá beznaděj. A nakonec pomsta.
„Počítá se to jako polibek?" zafuněl ze shora Ryan, který se snažil doklopýtat ke svému místu.
„Myslím, že jo." Pořád vyjeveně koukal Jack. Zamrkal, stejně tak ostatní. Nastalo trapné ticho.
„Točíš, Andromedo." Připomněla mi Will. Vzala jsem láhev a roztočila ji. Třepala se mi ruka, a tak jsem ji rychle schovala, aby si toho nikdo nevšiml.
Padla na Chase.
Všichni čekali jako na trní, když jsem se zeptala, co si vybírá.
„Pravdu." Zasyčel a pevně sevřel rty do úzké linky ani se na mě nepodíval.
Předešlá situace mi ukázala jednu věc. Není to Ryan, ke komu něco cítím. Je to Chase. To Chase chci víc než cokoliv na světě. A kdybych si měla vybrat, jestli žít svůj život bez toho hnusného viru a nepotkat ho, nebo mít to, co mám teď-vir a Chase poblíž, věděla jsem, co bych si vybrala. Totiž druhou možnost. A taky jsem tušila, že Chase mi odpustí to, co se stalo s Ryanem, jen ho musím přimět. A tak jsem se nadechla a rozhodla se prohlásit větu, která bude tou nejšťastnější v mém životě, nebo tou nejtragičtější. Větu, která by mi měla zajistit druhý polibek za tento den. Polibek, na který jsem čekala celý svůj život.
„Polib kteroukoliv dívku v tomto voze. Polib dívku, ke které něco cítíš." Chase na nic nečekal, vstal a přiřítil se ke mně. Právě mě čeká druhý polibek. A přesto, že se cítím jako holka, se kterou může každý mávat, těšila jsem se na něj.
Stál u mě. Cítila jsem jeho kolínskou. Jeho specifickou vůni, zblízka jsem viděla jeho černé kudrlinky, místo, kde se mu dělá dolíček, když se usmívá. A piercing, na který jsem se těšila nejvíc. Přivřela jsem oči a očekávala jeho rty na těch svých. Cítila jsem, že se ke mně naklání. Hořela jsem očekáváním, každičká moje část po něm prahla a potřebovala ho.
A pak se něco stalo.
Hola, hola!😛😛😊
Nevím proč, ale dělalo mi hrozně špatně, když jsem popisovala polibek mezi Andromedou a Ryanem😪😥 jsem jediná, nebo jim někdo fandí?😱
A co říkáte na dnešní díl? A řekla jsem si, že když jsem měla nedávno narozeniny, mohli byste mi udělat radost velkým počtem votů. To pro mě bude nejlepší dárek❤❤ tak co? Uděláte mi radost?💕💘💞💓
Jinak co si myslíte, že se stalo?😛😱
A děkuju mockrát za #44 in Romance!!!❤❤ opravdu moc Děkuju❤❤ taky za předešlé votes, reads a komenty❤ opravdu si vás vážím a děkuj vám za podporu.❤
A kapitolky věnuju tobě za úžasnou recenzi❤❤děkuju💕💘💞💓
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
