10 Dní-(Virus)

Chase

Neotálela jsem ani sekundu a vytočila mamčino číslo. Drkotala jsem u toho zuby. Byla mi zima, přece jenom jsem byla jen ve spodním prádle.

Jakmile ostatní zpozorovali, že se nevěnuju jim a úkolu, zatvářili se nechápavě, jen na mě civěli.

Jediná Will pochopila, že se něco děje, vytrhla Chasovi z rukou mé oblečení a přikryla mě svetrem. Pohledem se mě ptala, jestli je vše v pořádku. Kývla jsem hlavou, ale uhnula očima. Ne, něco není v pořádku, ale tímto ji nebudu zatěžovat. S mobilem u ucha jsem poskakovala na jedné noze a snažila se obléct si nohavici kalhot, když mi to zvedla maminka:
„Dceruško, zlatíčko, jsi to ty? Tak moc se nám po tobě stýská!" vzlykala mi maminka do ucha.

Jakmile jsem uslyšela její hlas, nahrnuly se mi slzy do očí. Tak dlouho jsem ji neslyšela! Úplně jsem si dokázala představit, jak se tváří, jak křečovitě svírá mobil a jak se o mě obává.

Chtěla jsem maminku uklidnit a říct, že jsem v pořádku, ale měla jsem knedlík v krku.

„Jsi tam?" strachovala se. Přikývla jsem, i když jsem věděla, že mě nemůže vidět:

„Jsem, mami. Co se stalo? Co ty zprávy? A proč jsem s tebou nemohla volat? A lék? Doktoři? Můj virus, zjistilo se o něm? A jak se vám daří? Odpočinete si vůbec?" chrlila jsem ze sebe jedno přes druhé. Panebože, tak moc ji chci vidět.

Od té doby, kdy jsem se dozvěděla, že umřu do 10 dní, jsem se dívala na vše pozitivně a brala to s nadhledem, ale nevyhnutelné se blížilo a já se začínala bát. Ne o sebe, ale o to, co to udělá druhým.

„Vše je v pořádku. Lék byl vytvořen opravdu spletitými a těžkými procesy, ale podařilo se." Ozvalo se z mobilu. Jestliže byl vynalezen lék, proč mi to oznamuje tak ponuře?

„Ano?" pobídla jsem ji a pevně sevřela mobil. Bylo mi jedno, že se na mě ostatní dívají jako na blázna...kterého litují. A jsme tady zase. Lítost.

„Ovšem než jsme ti lék mohli podat, musel se otestovat. Někým, kdo trpí virem a je blízko. Za tebou dojet by bylo opravdu dlouhé a obtížné. Navíc jsem nechtěla, abys byla pokusný králík." Pokračovala maminka. Utřela jsem si nos. Už zase brečím. Andromedo, vzchop se!

„Chlapec, kterému jsme lék podali, a který trpí stejným virem, se začal cítit lépe. Netížilo ho na prsou, necítil se tak unavený." Popisovala maminka. Přesně takhle jsem se cítila já. A ta únava... tou trpím už dlouho. Dokonce i teď se mi chce spát a cítím se slabá.

„Takže fungoval?" popotáhla jsem. Mám naději!

„Zezačátku. Ale po deseti hodinách začal mít záchvat. Z úst se mu řinula krev společně s pěnou. Vypadalo to na vzteklinu. A do půl hodiny zemřel." To už maminka brečela.

Zemřel. Lék jej měl vyléčit, ale on ho zabil.

Já měla být první, to kvůli mně je mrtvý.

„Takže co teď?" propadala jsem beznaději. Už NIKDY si nedovolím cítit naději. Protože ten pocit, který následuje po tom, kdy se dozvíte, že naděje byla falešná, je nesnesitelný.

„Zůstáváme tu o trochu déle. Máme novou teorii a víme, kde jsme udělali chybu. Víme to naprosto přesně, bez omylu. Tentokrát se to povede." Ujišťovala maminka ne tak mě, jako sebe. To sobě dávala naději.

xxx

Přesně před půl hodinou jsem se rozloučila s maminkou a slyšela taťku. Jeho hlas byl ztrhaný a unavený, takže jsem to neprodlužovala a hovor zkrátila. Sečteno a podtrženo- rodiče v Německu zůstávají o něco déle, nevím přesně do kdy. Tak den, dva.