O 3 hodiny později
Probudila jsem přesně před třemi hodinami. Od té doby se toho stalo mnoho. Vtrhli sem novináři, kteří byli následně vyhozeni. Lékař mi vše sdělil, od toho, že mí rodiče jsou mrtví a pohřeb se konat nebude, protože jejich těla ještě potřebují na výzkum, až po to, že si mě vzali moji kamarádi do parády.
Snažili se vypadat pozitivně a radostně, ale jejich kruhy pod očima, shrbená záda a unavené pohledy je prozradily. A o to jsem jim byla vděčnější. Moji přátelé pro mě byli všechno, protože bez nich bych se sesypala a popravdě; oni byli taky jediný bod stojící mezi tím, co dělilo můj život od smrti.
„Děkuju." Mé hlasivky mě škrábaly a žádaly o smočení, proto jsem se zhluboka napila. Vykoupaná, oblečená a zkulturněná jsem vycházela se svými kamarády v patách z nemocnice, kde stály davy. A když říkám davy, myslím ohromný zástup lidí, sahající až za další roh.
„Ustupte, prosím." Bodyguard vedle mě odhazoval novináře a vedl mě k Moulinu. Zabouchla jsem za námi dveře a moji kamarádi mě objali. „Děkuju." Řekla jsem již po druhé a loupla okem z okna. Cizí tváře na něm tvořily zvláštní mozaiku.
„Pojďme rychle pryč, prosím." Nemusela jsem to říkat dvakrát a Jack vyjel s hlasitým troubením klaksonu, a až když jsme se ocitli dostatečně daleko, zastavil na vozovce. Seděla jsem na pohovce v Moulinu a koukala na zamlžená skla a na kapky dopadající na okno.
Nevěděla jsem, co říct, ale slova se naštěstí ujal Chase, který se sednul, k mému překvapení, vedle mě a sevřel mě v pevném objetí. Udivila jsem se, protože takhle otevřeně a před ostatními své city nikdy neprojevoval.
„Nejsem v pohodě, ale to není nikdy nikdo, alespoň ne úplně." Vyhrkla jsem, protože Willin soucitný obličej se právě chtěl na tuto otázku zeptat, ale já na to neměla náladu. „Ztratila jsem rodiče, je můj poslední den, za chvíli umřu, všichni se tu tváři jako bych už vlastně mrtvá byla a... prší. I když já mám déšť ráda." Dodala jsem. Můj hlas zněl jako plechovka.
Jess nechápavě zakroutila hlavou. „Ale tobě nezbývá poslední den." Zvedla obočí a podívala se na člověka, který přese mě právě přehazoval deku a znovu si mě přitáhnul do objetí. „Ty jsi jí to neřekl?" osočila se na něj.
Chase zvedl své ruce v obranném gestu: „Nebuď tak hrr, měl jsem důležité věci na práci. Kupoval jsem si kafe a ještě ke všemu v nemocnici. Bože, kdo by pil dobrovolně nemocniční kafe?" poznala jsem, že se snaží atmosféru odlehčit.
„Co mi měl říct?"
Chase mi dal pramínek vlasů za ucho a usmál se. „Víš, ležela jsi v komatu necelé tři dny, což by za normálních okolností znamenalo, že... za pár hodin zemřeš." Trošku se zadrhnul a hlas se mu třásl, pak ale zatřepal hlavou a hodil se do klidu. „Jenže... jak už doktor říkal, tví rodiče neumřeli nadarmo. Lék se našel." Skoro vyjeknul a jeho oči se rozzářily. „Ty přežiješ. Máš celý život před sebou, tohle není tvůj poslední den." Jeho hruď se napínala a jeho ruce se trošku třásly. Jeho oči se projasnily a takhle průzračnou modrou jsem v životě neviděla.
Tušila jsem to, že se lék našel, protože jsem slyšela útržky rozhovorů. Měl ale můj život ještě smysl? Když zemřeli rodiče a ještě k tomu kvůli mně? Nevěřila bych, že to říkám, ale chtěla jsem zemřít taky. A navíc nebylo jasné, jestli se lék opravdu našel, spíše tedy jestli funguje. Co když nefunguje a já na konci tohoto dne stejně zemřu?
„Tím si nemůžeš být jistý." V hlavě mi běhaly myšlenky a vzpomínky na mé rodiče. „Nevíš, jestli lék bude fungovat. A vůbec... nechci, aby fungoval. Chci taky zemřít." Slzy jsem neudržela.
„To neříkej, už nikdy. Máš štěstí, že jsi přežila. Vždyť to jsi celou tu dobu chtěla, ne? Máš být ráda, že na poznávání světa máš ještě mnoho let." Ell se prudce nadechla a vyčítavým pohledem mě probodávala. Dostala jsem vztek, který pomalu přehlušoval bezedný smutek.
„Umřeli mi rodiče. Sakra, umřeli kvůli mně, to se jako mám radovat? Je mi to úplně jedno, je mi jedno, že žiju! Bylo by mi lépe, kdybych zemřela a oni žili!" odstrčila jsem Chasovu ruku a prudce jsem se zvedla.
„Andromedo, to si ze mě děláš srandu!" Will se taky zvedla a vztyčila ukazováček. „Máš pravdu, umřeli kvůli tobě. Umřeli a ty s tím už nic neuděláš. Sama jsi říkala, že nechceš, abychom se tvou smrtí zabývali, že máme jít dál. Chtěla jsi to po nás. A teď děláš pravý opak!" Will si vjela rukou do vlasů a začala plakat. „Pochop, oni to tak chtěli. Nemohli by žít s tím, že jsi umřela a oni ne. A kdyby žili, bylo by to horší, protože bez tebe by už vlastně nežili. Chtěli by, aby sis užívala, abys žila a abys poznávala. Přesně proto zemřeli. Zemřeli, abys ty mohla žít." Slzy jí tekly proudem a srdce jí svírala bolest, i když se nejednalo o její rodiče, ale o rodiče její kamarádky. „Dej jejich smrti smysl. Tak by to chtěli. Chtěli by, aby ses tím nezabývala. Ne teď, ale později můžeš. Nedej, aby umřeli nadarmo. Nedovol, aby umřeli pro někoho, kdo je už vlastně taky mrtvý. Protože ty nejsi, Andromedo, ty nejsi a to je kurevskej dar!" to už ječela a třásla mnou jako divá. Svírala mi rameno, až to bolelo. „A jestli se teď budeš litovat, jestli budeš chudinka, staneš se tím nejvíc sobeckým člověkem. Jsi sobecká, jestli se teď lituješ a říkáš, že chceš zemřít. Jsi sobecká a nevděčná. Otevři oči."
xxx
Rozhodla jsem, že pojedeme do Belgie. Vždycky jsem se tam chtěla podívat a po cestě můžeme narazit na mnohá zajímavá místa, klidně i někde přespat, protože cesta trvá kolem deseti hodin.
„A to jsi fakt slyšela, co se kolem tebe děje?" Ryan tomu pořád nemohl uvěřit a všichni se mě vyptávali už dost dlouho na mé zkušenosti s komatem.
„Ano, Ryane, kolikrát to mám ještě říkat?! Slyšela jsem skoro všechno. Někdy jsem byla mimo, ale jinak ne."otráveně jsem si odfrkla a podívala se na temnou oblohu, zářící hvězdy a světla ostatních aut.
„No, Ryane, jsi v pytli," zasmála se Ell, „tak to slyšela, jak jsi upouštěl páru ze své zadnice." Smála se a Ryan zčervenal.
„Měl jsem na večeři fazole, nediv se." Zamračil se a s rudým obličejem se na mě omluvně podíval. „Museli otevřít okna dokořán. Všechna" Dodal a sám se zasmál.
„Aha, tak už vím, proč jsem v tom kómatu byla tak dlouho." Museli jsme si z toho dělat srandu, jinak bychom se sesypali. Všichni jsme to věděli, i když to nikdo neřekl nahlas.
Nikdy bych si nemyslela, že to, že jsem přežila, mě tak dostane. V tom špatném slova smyslu.
Zrovna jsme jeli kolem obrovského jezera, které se lesklo a kolem nějž byl les, tma a mlžný opar.
„Zastavme tady!" zakřičela jsem a namáčkla se na okýnko. „uděláme si táborák. Belgie chvilku počká, vždyť teď mám celý život."
Hola, hola!
Taaakže, zatím pořád nudné, ale slibuju, že to začne. A slibuju, že chystám něco hromného, jak už jsem psala :D no, budete překvapení a já jsem z toho úplně... omgg, už se těším, až příští kapitolku vydám J
No, Andry se snaží nemyslet na to. Myslíte, že to zvládá dobře? Jo, takhle kapča je nudnější, protože by bylo divný, kdyby se z toho ANdry dostala rychle a hned šup na výlet.
Jinak, co říkáte, je to šťastný konec? Myslíte, že to je už úplný konec, nebo ještě ne?
No a tuhle kapču věnuju... já prostě musím. Ani nevíš, jak moc pro mě znamenáš. Nic víc sem psát nebudu, protože všechno víš.
Tak snad jste si kapču užili, nasolte mi vote, když se blíží ten konec a u dalšího dílu ahooj <3
Ciao xx
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
