Svírali mě dva strážci, kteří mají za úkol hlídat tento dům, jelikož je to ohromně velký objekt s nevypočitatelnou hodnotou. Jak díky historii, tak díky těm drahým obrazům, svícnům a pozlaceným soškám, které jsou rozmístěny všude kolem nás. Ani nevím, kudy mě tito dva strážci vedli, protože už jsem se tu stihla ztratit, zabloudit a naprosto dezorientovaně jsem přijala svůj osud naprostého pokoření, kdy vás ostraha odvádí, a vy ječíte, že nejste šílení a přitom to, že ječíte a máváte kolem sebe rukama, svědčí o mnohém. No dobře, zase tak hrozné to nebylo...
Bohužel pokořující ale ano.
„Jak se opovažujete? Ihned mě pusťte, nebo..." začala jsem ostraze vyhrožovat a chtěla říct- ihned mě pusťte nebo na vás zavolám ostrahu. A toto jsem chtěla říct ostraze.
Můj mozek mi tleská.
„Nemáte právo na nás mluvit a už vůbec nemáte právo vstupovat do tohoto domu." Bylo vše, co mi jeden ze strážců řekl. Vtipné.
Ostraha mě držela- každý z jedné strany a vláčeli mě za sebou. Zmítání sebou jsem vzdala po pár vteřinách, kdy jsem se ohromně unavila. Dokonce ani můj stisk chrupu nebyl tak bolestivý, aby mě pustili. Ale má pusa ještě fungovala.
„Pche, že se nestydíte vláčet tady bezbrannou dívku." Prskala jsem a kolena mě bolela od toho, jak mě táhli za sebou. A abych věci upřesnila – když jsem domluvila s nevěstou, cítila jsem v sobě příjemný klid, protože jsem se vypovídala a nevěsta vypadala přátelsky.
Její manžel ne.
Jeho tvář se po tom, co jsem dopovídala, zkřivila zlostí a on celý zbrunátněl, až jsem měla strach, aby mu nepukla hlava pod náporem krve v mozku. Zavolal ostrahu, která celou dobu stála schovaná a pozorovala dění zdálky (jako v nějakém filmu) a ihned se mě zmocnili. Vedli mě sálem po schodech nahoru. Ještě než jsem zmizela, uviděla jsem Luka a vyslala jsem mu poslední pohled.
Zrakem jsem našla taky nevěstu. Žena křičela na svého manžela a ukazovala na mě. Nesouhlasně vrtěla hlavou a div se držela na uzdě. Pak mi výhled zaclonil druhý strážce, protože jsem se vzpírala a kousala toho prvního do ruky, snažila jsem se ho kopnout na slabá místa a přitom vidět na nevěstu. Které se mimochodem nejspíš právě rozpadalo manželství. A tolik k mému úspěchu.
A pak jsem byla naprosto v háji, protože mě táhli dva svalovci. Normálně bych si to bývala užívala.
„Jenže ty nejsi bezbranná dívka." Odsekl strážce po mé levici na mou poznámku.
„Jo. Ty jsi typ ženský, který vypadá nevinně a přitom..." nestihl to ale dopovědět, protože nás doběhla uřícená Jess a vypadala jako ďas. Hrozně naštvaně. A její rudý lak na nehtech až moc nebezpečně připomínal krev.
„Ty!" výhružně zvedla ukazováček a změřila si oba strážce, kteří se zastavili na místě. „Teda vy!" opravila se trošku nervózně. Strážci jen povytáhli obočí.
„Dopustili jste se té největší chyby, pánové!" říkala potichu a zlověstně se jí blesklo v onyxových očích. „Urazili jste ženu." Hrdě vysunula bradu a blížila se k nám. „Už se nedivím, proč vznikl feminismus." Zamumlala si spíš sama pro sebe a pak se krátce podívala na mě. Musela jsem vypadat opravdu uboze, protože se jí zkřivily rty ve výhružném úsměvu.
„Ihned ji pusťte. A to je rozkaz. Varuju vás – nechci vám ublížit." Ohrnula ret a přimhouřila oči. A sakra, Jess se do toho pustila.
xxx
„Já... Jsem... Se... Snažila" sípala Jess, když ji přede mnou táhli další dva strážci. Snažila se na mě otočit, ale oni ji svírali moc pevně. „Promiň." Zaskřehotala, než svěsila hlavu a nechala se táhnout.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romantik"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
