Každý někdy zažil chvíli, kdy se na kratičký moment zastavil a řekl si: „Proč to dělám? Má to smysl?" každý si za den klade tolik otázek, kolik ho napadne, ale na kolik z nich odpoví? Popravdě... Já si teď kladla otázku, jestli to, co teď dělám, je správné. Ono když zjistíte, že vám zbývá 10 Dní, otázky typu: „Mám to udělat? Nebo radši ne?" si klást přestanete. Prostě to uděláte. A nelitujete...
Zatímco jsem hloubala ve svých myšlenkách, Chase mě laskal. Líbal. Vzrušoval. Jenže mně začínalo být blbě z množství alkoholu, kterým jsem na sebe opravdu nešetřila.
„Počkej..." zamumlala jsem, stěží se držíc při smyslech. Začínala mi taky být zima, kterou jsem ještě před chvíli nevnímala. Točila se mi hlava.
„To je dobrý, neboj." sevřel mě pevněji. Ale nepřestával, začal ještě náruživěji.
„Myslím to vážně, mám pocit-„ začala jsem vysvětlovat svůj stav, ale Chase mě přerušil:
„Já tě chápu. A neboj se, budu něžný." A zase pokračoval, naprosto v transu. A pak se to stalo. Vyvrhla jsem celý obsah svého žaludku na něj. Navalovalo se mi znovu a já ten nával nevydržela. Opět jsem ze sebe dostala žaludeční tekutiny, nehezky smíchané s nápoji, alkoholem a jídlem. Šokovaně jsem se podívala na Chase. Ten byl jen v boxerkách (Nemám ponětí, jak a kdy si je sundal) a jinak byl celý...pozvracený. Jeho modré oči, olemované dlouhými řasami, které byly jen o odstín tmavší než jeho uhelné vlasy, zračily překvapení a...odpor?
Rychle jsem se z něj skulila, otřela ze sebe kousek páchnoucí tekutiny, kterou byl Chase celý potřísněný, popadla věci a utekla ze střechy. Na svoji obhajobu musím říct, že můj útěk nevypadal vůbec špatně-byl vlastně hrdinský. Do jisté míry-zachránila jsem totiž Chase před další sprškou svých žaludečních šťáv. Vím, nechutné, ale mně to v této chvíli připadá legrační.
xxx
Po umytí na záchodech, oblečení a vypláchnutí úst jsem se plným lokem napila tequilly. Ze svých chyb se učíme? Ne, to opravdu ne-tedy aspoň ne, když jste opilí. Tak jako tak si to pak nepamatujete, tudíž nemůžete vědět, jaké chyby jste udělali.
„Čau, kočko." Oslovil mě, opřený o bar, hnědovlasý kluk s černýma očima. Byl oblečený... Jakoby šel na pohovor. Na nohou černé kalhoty, tmavě modré sako a kravatu. Vypadal celý upravený a gentlemansky. Pravý opak Chase. Ovšem pohled měl zastřený-to jediné prozrazovalo o tom, že si taky dá rád alkohol.
„Čau, kočáku." Vrátila jsem mu pozdrav. Počkat, od kočky je muž kočák? Ne, kocour! Začala jsem se řehtat jako pominutá a on se mnou.
„Tequilla?" hodil pohledem k mé skoro vypité skleničce.
„Všechno. Prostě to střídám." Usmála jsem se na něj a přiblížila se k němu.
„Jak se jmenuješ?" zastrčil mi vlas za ucho.
„Andromeda. Na tvé jméno se nezeptám, protože mě nezajímá." Přitiskla jsem se k němu, až jsem cítila jeho dech nasáklý alkoholem.
„Mm." Zamumlal a sklonil se ke mně. Páni, on mě políbí, pomyslela jsem si. Byli jsme od sebe jen kousek, když vtom...
„Dej si odstup, chlape." Zavrčel Chase, který se náhle objevil za mnou a majetnicky mě objal kolem ramen. Celý převlečený do nového oblečení. Zrudla jsem jako rak-pročpak měl nové oblečení, co, Andromedo? Zeptala jsem se sama sebe. A hlavně-kde ho vzal?
„A ty jsi?" otázal se hrozivě gentleman s hnědými vlasy.
„Její kluk." Usmál se Chase a políbil mě.
„Ne, ta je moje. Před chvílí jsem se ji hodlal ojet." Zasmál se kluk, podle mého už ne gentleman, ale nechutný sprosťák.
Chase si vyhrnul rukávy, odplivl si (v místnosti!), prohrábl si vlasy, zakroutil čelistí, odstrčil mě co nejdál a přiblížil se k panu Prasákovi (tak jsem pojmenovala bývalého gentlemana s hnědými vlasy a černýma očima) tak blízko, až to vypadalo, že se ho chystá políbit. A potom se pořádně nadechl a vrazil Prasákovi pěstí do obličeje. Prasák se ovšem nesložil, nýbrž odhodil své sako, povolil si kravatu, kterou si taky utřel pramínek krve, stékající po jeho bradě a vrátil to Chasovi dvakrát tak silně. Chase, ležící na zemi, zezdola kopl Prasáka do rozkroku a podebral ho tak, že ho nesl na zádech. Praštil s ním o bar, přidržel ho na něm a hodlal ho zbít do němoty, což jsem poznala podle jeho výrazu, nebýt šikovné a mrštné nohy od Prasáka, díky které Chase odhodil. Role se vyměnily:
Chase byl v háji.
Prasák vítězil.
A Andromeda, sličná dívka, zasahujíc do bitky.
Protože mě- opilou, slabou, bez svalů, malou a malátnou nenapadlo nic jiného, než se do toho vložit. První věc, které jsem litovala.
Prasák totiž nohou přitiskl Chase k zemi ještě víc, v rychlosti se ke mně otočil a napřáhl se. Klouby už měl dost odřené, ulpěla na nich ještě krev. Napřáhl se tak moc, že jsem ještě ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se ke mně blíží jeho silná a mohutná pěst, stačila jsem dojít k jistému závěru:
1. Jestli jeho pěst dopadne silně, nejspíš bude po mně, při nejlepším se jen zhroutím
2. Matka mě zabije
3. Otec mě zabije
4. Anebo mě zabije Prasák
V této chvíli vítězila možnost 4.
Pak jeho pěst, tak silně a drtivě, dopadla na mou tvář a já jen cítila ohromnou bolest a slyšela křupnutí. Ovšem po chvíli jsem se cítila v pohodě. Vlastně já jsem při smys-
Ta polovina slova smyslech je naschvál, abyste si nemysleli, že to je omyl :))
Jakože *Andromeda omdlela* :D
Děkuju vám moc za předešlé reads, votes a komenty. Opravdu moc mě těší, že se vám zalíbil můj příběh.❤❤❤
Jinak oproti přečtení je hrozně málo votes. Buďto to čtou lidé, kterým se tento příběh nelíbí. A pokud to čtou lidé, které tento příběh zaujal, tak ať znásilní * (vote).❤ Nic to neudělá a já budu opravdu ráda. Taky mě to podpoří v psaní. Takže jestli tohle čteš a baví tě to, znásilni to tlačítko. (Ono ti to odpustí, neboj! :) ) ❤ A jestli nechcete dát * dát děkuju aspoň za přečtení-velmi si toho vážím :)
Ještě jednou moc děkuju těm, kteří komentují, hlasují a čtou. ❤❤❤
Love you to the moon and back. ❤
(tahle fráze je sice ohraná, ale pravdivá!)❤
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Storie d'amore"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
