10 Dní-(Virus)

A je to tady zase...

Návrat rodičů se pomalu ale jistě blížil. Stýskalo se mi. Bože, jak jsem se na ně těšila! Zároveň ale... nechtěla jsem, aby přijeli. Tím, že tu budou, mi plně dojde realita, které jsem se ve svých myšlenkách tak úporně snažila vykroutit. Dařilo se mi to a myšlenky na realitu kolem mě mlsně kroužily. Jenže teď se začaly stahovat blíž a blíž, až mě obemkly úplně.

Když se něco blíží - cokoli - a my víme, že to přijde, můžeme se bránit, vzpírat a vzpouzet. Můžeme vzdorovat, ale to něco, co očekáváme, stejně nastane. I když víme, co přesně se stane, nedojde nám to - ne úplně. Ovšem pár momentů před tím, na co jsme čekali, na nás něco udeří plnou silou, tak moc, že nám to vyrazí dech z plic a my cítíme nápor na naše myšlenky. Ten nápor je realita, které jsme se zčásti vyhýbali. Ale teď víme, že nevyhnutelné se blíží a my nemůžeme dělat nic jiného než nečinně přihlížet a doufat, že následek tohoto momentu nám nevyrazí dech z plic úplně. Je to něco jako když stojíme před tabulí, jsme zkoušeni z učiva a závisí na tom naše pokračování na této škole. Věděli jste, že tato chvíle nastane. Připravovali jste se na to, ale až teď to doopravdy nastalo, je to něco úplně nového.

Připravovat se na něco a následně to zažít jsou dvě naprosto odlišné skutečnosti.

Proto jsem ještě na poslední chvíli oddálila skutečnost návratu mých rodičů, která mi potvrdí mé noční můry a zhluboka se nadechla. Sakra, co když se nakonec vaše noční můry stanou vaší realitou?

xxx

Paříž je kulturní město, proto narazit na zverimex nestálo žádné úsilí. Hned vedle zverimexu stály obrovské, moderní budovy. Nákupní centra, obchody a obchůdky, kavárničky a restaurace.

„Potřebuješ ty holubice hned?" zeptala se mě Will na parkovišti, když jsme vycházeli z Moulinu. Podívala jsem se na hodinky. Čas do příletu rodičů ještě byl.

„Možná by to mohlo počkat." Usmála jsem se proti slunci a zavřela za sebou dveře Moulinu, protože jsem vycházela poslední. „Co potřebuješ?" nadhodila jsem se zvědavostí v hlase.

„Pojďme se podívat do obchodňáků, prosím." Kňourala Will a Ell s Jess se k ní přidaly. Musela jsem se zaculit nad představou, že se mě ptají na svolení. Zatímco jsem přikyvovala a souhlasně mručela, jsme se vydali po parkovišti k moderním budovám nalepeným na sebe, jež měly sloužit k čistě komerčním účelům. A taky k doplnění nezbytných surovin a zásob. Jak jsem se tak ovšem dívala na ostatní holky, zdálo se, že pro ně je účel spíš rekreační.

„Kluci, jste nezvykle potichu." Nadhodila Jess a sjela všechny pohledem. Opravdu se tvářili divně, Jack měl ruce v kapsách. Nejzvláštnější na tom všem bylo, že Chase ještě nevydal ani hlásku.

„Řekl bych," významně se odmlčel hodně zamračený Chase, „že když jde o nákupy, jsem v koncích i já." Vzdychl a rukou si prohrábl vlasy.

„Ale, ale... to slyším poprvé." Dloubla jsem ho laškovně do žeber a přitom se usmála. Úsměv, jenž mi oplatil, se k neblížil opravdovému ani trošku.

„Můžeme vám z toho udělat zábavu. A stejně, nechápu, jak někoho nemůže bavit nakupování!" zabědovala Ell a dala si vlasy za ucho. Vypadala při tom hrozně nevinně a mě zase napadlo, že vypadá na mnohem méně let.

„To ne! Jen jedna věc je horší než nakupování - a to snažit se to nakupování užívat. Proboha, když vím, co chci, jdu pro to. Ale vy, ženský? Nee, vy si kolem toho uděláte pár koleček, přičemž sesbíráte celý košík a úplně nakonec si jdete pro tu jedinou potřebnou věc, kvůli které jste sem vlastně přišli." Ryan se rozohnil a já viděla nechuť v jeho očích, která odpovídala jeho slovům. „Tohle..." neurčitě mávl rukou k proskleným budouvám, „by se mělo zakázat." A tímto byl rozhovor ukončen.