10 Dní-(Virus)

Polibek

Hráli jsme už poměrně dlouho a já moc nevnímala. Jednak jsem nechtěla, druhak jsem nemohla. Nechtěla jsem, protože jsem viděla rusovlásku, jak se plazí po Chasovi. Nemohla jsem, protože alkohol v mé krvi dosáhl takových výšin, že jsem spíš uvažovala, jestli nemám místo krve tekutý líh.

„Andromedo, pravda nebo úkol?" někdo do mě drncnul, ani jsem nevěděla pořádně kdo. Momentálně jsem celou tuhle situaci měla v ne-až-tak-královských-místech.

„Úkvoul." Nezřetelně jsem se snažila artikulovat, marně. Ani nevím, kdo mi otázku dával.

„Políbíš Olivera." Uslyšela jsem od staršího kluka, který se křenil na jmenovaného. Oliver ztuhnul a mírně se začervenal, za což si vysloužil výsknutí.

Nezdálo se mi to jako špatný nápad, i když jsem se musela ohlédnout po Chasovi. Seděl napnutě, ztuhle, v obličeji nějakou křeč, která by nejspíš působila vztekle, kdyby se nesnažil vzdalovat od rusovlásky. Upíral na Olivera temný pohled a zatínal čelist. Zakroutila jsem nad jeho chováním hlavou. Proč se tak, sakra, chová?! Nejspíš protože za mě má zodpovědnost, tak to bere vážně, uvážila jsem.

„Hmm." Zamumlala jsem a natočila se směrem k Oliverovi. Matně jsem vnímala jeho oříškové oči a zastřený pohled. Dal mi ruku za zátylek a pomalu se ke mně přibližoval, oči však nechal otevřené a díval se do těch mých.

Už jsem cítila jeho dech na svých rtech, téměř nepatrně se mi o ně otřel, když vtom mě něco odhodilo mírně dozadu. Olivera něco (a tím něco myslím naštvaný černovlasý agresivní kluk) shodilo z dřev do sněhu.

Chase si ho chvíli držel za límec košile, přičemž se Oliver na nic nezmohl a tvářil se vyděšeně. Pak ho Chase možná silněji, pustil na zem a nechal ho tam ležet.

„Promiňte, že jsem vás přerušil, ale jdou se pouštět lampiony." Řekl s klidem a k nám ostatním dodal: „Přece je nechcete prošvihnout, ne?" ozval se výskot a hluk, jak všichni vstali a přiřítili se k chatce, u níž se, k mému překvapení, opravdu rozdávaly lampiony.

Snažila jsem se vstát, ale zaškobrtla jsem se.

„Ty ses teda zřídila." Chasův sametový hlas se mi ozval u ucha a polechtal mě na něm. Mimoděk jsem se otřásla. „Chci pustit šampóny," řekla jsem a následně se hrozně zasmála, „teda lampóny. Já to popletla." Nikdy bych nevěřila, že jsem tak vtipná, ale dneska mi to opravdu šlo.

„Myslíš lampiony." Prohodil docela skepticky Chase, ale sám se bránil smíchu. Podpíral mě a šli jsme směrem k lampiónům.

„Ajo, to jsou vlastně lampiony."

„Neboj, jednou se naučíš používat svůj rodný jazyk. Jednou určitě." Pohladil mě směšně po vlasech.

„Nedělej si ze mě srandu." Procedila jsem mezi zuby. „A vůbec, pusť mě."

„To bych nerad, nebylo by to pro tebe dobré-"

„Pusť mě." Rozkázala jsem mu.

Chase mě pustil a odstoupil ode mě a následně jsem se zhroutila k zemi. Válela jsem se po ní a nemohla vstát. Asi už nikdy nebudu pít.

„Zmetku. Pomoz mi vstát." Natáhla jsem ruku a prosebně se na něj podívala. Stál nade mnou, ruce založené a na tváři pobavení.

„Tak prvně chceš, abych tě pustil, pak abych tě zvednul," kroutil hlavou, „holky opravdu nevědí, co chtějí."

„Já to vím moc dobře. Právě teď tě chci praštit."

xxx

Stála jsem, tentokrát sama, na jednom vrcholku hory, kam jsme se všichni vydali. Bylo nás tu opravdu mnoho, někdo stál na kraji a držel lampion, někdo seděl v mokrém sněhu, když jsme lampiony zaráz pustili. Bylo to nádherné, kouzelné a neskutečně silné.