Oči mi těkaly po salónu, ve kterém jsme se teď nacházely - já, Will, Ell a Jess. Bylo tu pět obrovských kabinek vměstnaných vedle sebe naproti vchodových dveřím. Salón byl vytapetován slonovinově bíle a na každičké části stěny se vyjímal obraz nevěsty se ženichem. Prostory solónku nebyly největší, ale dostatečně veliké na to, abych si tu připadala jako bohatá panička, jež si vybírá šaty.
Paní u pultu se zrovna věnovala jiné zákaznici - balila dárkově vlečku a střevíčky pro ženu středního věku. Po celé místnosti byly figuríny ověšené módními doplňky nebo šaty, které tvořily změť sametu, hedvábí a barev či tvarů.
Vybíraly jsme si šaty na svatbu. Bylo vcelku snadné najít právě vdávající se pár, který pořádá svatbu. Byli jsme přece ve Francii, městě lásky. A prakticky každá romantická duše chce na tomto místě svatbu pořádat. Hned na tři svatby v tomto okolí bychom se mohli dostat, což by bylo v ČR téměř nemožné. Zčásti taky proto, že je jen málo lidí, kteří by dovolili vstup na svou svatbu cizím. Jenže ve Francii byly svatby něco velkého a přes dvě stě lidí - účastníků - tu určitě bude.
„Myslíš, že jsou dobrý?" Will stála před obrovským zrcadlem a otáčela se kolem dokola. Prohlížela si své modré šaty, které jí sahaly téměř ke kotníkům. Blankytně modrý korzet jí stahoval hrudník. Byl z hedvábí a působil téměř obyčejně, nebýt bílých perliček, které ho obepínaly. Šaty Will splývaly a při každém pohybu sukně její róby hodila odlesky z nenápadných malý flitrů.
„Já myslím, že by byl hřích je tu nechat." Prohlásila Jess a prohlédla si kamarádku. Will se ještě jednou zatočila a upravila si perly na korzetu.
„Není to moc extravagantní?" zeptala se Will sklesle. Když jsem chtěla odpovědět, že na tom nezáleží, Jess mě předběhla.
„Jestli si myslíš, že ty tvoje jsou extravagantní, tak si počkej na moje." Mlaskla a s těmi slovy se vydala do své kabinky. Zatáhla závěs a z kabinky se ozvalo uchichtnutí.
„Jsou krásné. Vypadáš jako princezna. Navíc... Proč být stejná jako ostatní a stydět se za odlišnost, když to je právě to, co nás dělá tím, čím jsme." Řekla jsem. Až potom jsem si uvědomila, že to zní jako citát. V duchu jsem se pochválila, že jsem udělala takový pokrok. „Co ty na to, Ell." Otočila jsem se na svou drobnou kamarádku. Ta se zářivě usmála a tváře jí znachověly:
„Jsi překrásná, Will." Ell si ohmatala látku šatů a rozhodně prohlásila. „Ty si vzít musíš. Navíc se ti hodí k tvé tmavší kůži." Zkonstatovala.
Will přikývla, naposledy se na sebe podívala a kývla hlavou směrem k nám. „Kdybych měla na koho zapůsobit, měla bych z nich větší radost." Tvářila se vesele, ale v jejích očích šel vidět smutek.
„Máš." Poplácala jsem ji po rameni. „Jediný člověk, na kterého by ses měla snažit zapůsobit, jsi ty sama."
„Proč mluvíš jako filozof?" podivila se Ell.
„Někdo tady musí být ten moudrý." Řekla jsem naoko namyšleně. Holky mi to nezbaštily a jen na mě vyplázly jazyk a udělaly obličeje. „Vždyť to říkám - právě teď vypadáte jako slušně bychované a moudré dámy." Rýpla jsem si. Will přestala vyplazovat jazyk a Ell zase přestala dělat obličeje. Hlasitě jsem se zasmála.
„Děje se něco? Proč se tak smějete?" vykoukla z vedlejší kabinky Jess. Závěsem si zahalovala tělo, abychom ji ještě neviděly.
„Ále, bavíme se o tom, kdo je tu ten moudrý a slušný." Mávla jsem rukou na nás tři. Jess zakroutila hlavou a zalezla zpátky.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romansa"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
