Hrozně dlouho jsem na něj civěla. Nedivím se. Ani sama sobě-byl prostě nádherný. Ne tak, jako když potkáte hezkého kluka a řeknete si-ten se mi líbí. Je to jako když potkáte nějakého slavného modela a řeknete-přivážu si ho k posteli, jen ať se vzpírá. Vidíte, jak mě nutí myslet?
"Mám hezkou image, vím, ale trošku mě štve, že se díváš, jako kdybys mě měla za chvíli sníst."-a nebyl daleko od pravdy.
"Za chvíli přilétáme, prosím, zapněte si pásy." ozval se hlas letušky z reproduktorů. Připla jsem se a připravila se na slet. Pevně jsem se chytla opěradla.
"Chceš chytnout za ručičku, když se tak bojíš?" otázal se ironicky.
"Ne, díky, ale ta tvoje krasavice, co s tebou na letišti vyšla ze záchodků, by nejspíš chtěla. Kde vlastně je?" vrátila jsem mu to. Nestačil odpovědět, jen se uchechtnul. Letadlo nabralo mírné turbulence a s drkotáním nás do půl hodiny dostavilo na zem. Sbalila jsem si věci, počkala, až projdou všichni lidi a zvedla se taky. Toho kluka jsem už neviděla, jen na jeho sedadle byl obal od čokolády.
xx
Vyšla jsem z letadla. Připravila jsem se na jiný vzduch-jiné klima. Když jsem ovšem vystoupila, začaly na mě padat velké kapky deště a já byla ihned promočená na kost.
"Dělej, Andromedo, jinak nachladneš!" zaječela maminka proti silnému poryvu větru.
Vyšla jsem za ní. Jsem v Anglii.
xx
Když jsme dorazili do letištní haly, počkali jsme si na kufry. Bezděky jsem se pořád rozhlížela okolo, jestli neuvidím toho kluka. A ejhle.
"Mami, jdu se podívat, jestli ty kufry nejsou tam."ukázala jsem směrem, kde byl ten kluk. Kývla na znamení souhlasu a já se vydala. Jestli teď něco neudělám, ztratím ho navždy. I když vlastně nevím, proč bych ho nechtěla ztratit...
"Jak se jmenuješ?" vyhrkla jsem na něj zezadu. Nelekl se-jakoby to očekával. Hodil po mně zářivými, bělostnými zuby.
"Chase." mrkl na mě.
"Ehm... Jak se to vyslovuje?" zeptala jsem se hloupě.
"Čejz." zvedl obočí. Co teď? Stála jsem tam jako husa.
"Jaký máš telefonní číslo?" vyhrkla jsem.
Usmál se, dal mi ho a já odešla. Možná mu zavolám, jestli se odhodlám.
xx
Jakmile jsme dorazili na hotel, maminka i tatínek začali vybalovat. Byla to náročná cesta. Chňapla jsem po mobilu.
745 990 128: Ahoj, tady Andromeda. - napsala jsem mu. Aby věděl kdo píše.
553 078 118: Ahoj, tady Chase. -přišlo mi vzápětí.
745 990 128: Odepsal jsi nějak rychle, ne? Asi jsi celou dobu čekal, až ti napíšu, co? napsala jsem.
553 078 118: Ano, již jsem propadl tvému kouzlu... A jelikož jsem tebou tak okouzlen, nechtěla by ses sejít?-čekala jsem trošku déle na jeho zprávu.
745 990 128: No, to asi není nejlepší nápad...-naťukala jsem do telefonu.
"To je ten kluk z letadla, že?" funěla mi mamka za uchem.
"Mami!" zakřičela jsem a telefon rychle zamkla.
"Jdeme nakoupit, ať máme co jíst... Počkáš tady?"zeptala se.
"Jo, počkám tady." odpověděla jsem. Když odešli, chvíli jsem se převalovala a pak jsem se převlékla a napsala Chaseovi:
745 078 118: Jestli se chceš sejít, tak na Trafalgar square. Někde mezi lidmi, ať vím, že mě nezamorduješ.-Napsala jsem mu již při odchodu.
553 078 118: Za chvíli jsem tam. Ukážu ti krásy Londýna... A mě samého :-)-došla mi zpráva. Namyšlenec jeden... Zakroutila jsem hlavou a vydala se, bez svolení rodičů, za tím hochem a krásou Londýna.
Další díl na světě. Dneska žádný citát :(
Jsem velmi ráda, že to někdo čte. Mám vás tak moc ráda. <3 Děkuju za všechno, hlavně za podporu, protože vy tvoříte tenhle příběh. Bez vás by nikdy nebyl. Love U.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
عاطفية"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
