10 Dní-(Virus)

Pouliční přehlídka plavek

Vešli jsme do ruchu ulice. Francouzské uličky byly menší a roztomilé, ale když jste vešli na ulici hlavní, ta byla rozlehlá, všude se to hemžilo lidmi a auta na sebe troubila. Lidé na ulicích do sebe vráželi a nevšímali si okolí, každý někam spěchal. Chodník byl široký, přesto ne dost. Všude byly vchody do kaváren a různých obchodů. Shrnuto a podrženo - byl tu ruch velkoměsta. My jsme stáli a čekali na zelenou, abychom mohli přejít chodník. Zatím jsme byli všichni oblečení ve svém normálním úboru. Převléct do plavek bychom se měli u popelnic, ke kterým jsme právě mířili.

„Proč je tu tolik lidí? Před tady těmi všemi lidmi chceš chodit v těch nechutných plavkách?" Ell si pořád něco mručela pod fousy.

„Očividně chce." Konstatoval s nezájmem Chase. „Ale ty aspoň nebudeš mít plavky opačného pohlaví!" uzemnil ji Chase. Ell po něm hodila pohledem typu ještě-slovo-a-půjdeš-bez-plavek a Chase polkl svou další poznámku. Na semaforu naskočila zelená a my přešli přechod. My a dalších padesát lidí nejméně. Na druhé straně do nás hned začali vrážet lidé a unášet nás tím, jak do nás žduchali.

„Musíme se chytnout." Navrhl inteligentně Jack.

„Jacku, tohle není Kdo přežije." Suše jsem podotkla. Do Jacka vrazil nějaký kulturista a Jack klopýtl.

„Vážně? Že mi to tak připadá." A dál to nekomentoval, protože se snažil udržet rovnováhu a mnul si bolavé míso, jak ho kulturista odhodil na blízký sloup.

„Kde se tedy převlečeme? Je načase něco vymyslet, nebo za chvíli bude po nás." Will se snažila zachovat klid, ale šlo vidět, jak se ovládá, aby nezačala na ty pitomce křičet, aby dávali pozor na cestu.

„No jo, musíme se jít rychle převléct, nebo nám tady nějaký potulný zloděj ukradne naše nejdrahocennější věci. Ty nádherné plavky." Zatvářil se Chase co nejkyseleji a ironicky pohodil rameny. „Pojďte." Začal si razit cestu davem a ostatní jsme ho následovali. Před sebou jsem měla jen jeho svalnatá ramena a doufala, že Chase ty lidi neodhazuje, soudě podle toho, jak napínal svaly a hýbal rukama. V tomto momentě bych chtěla být větší než metr a šedesát tři centimetrů. Slepě jsem následovala Chase, ale v hlavě se mi stále vybavovalo, že moji rodiče zemřou, pokud lék nezafunguje.

Přemýšlela jsem. Hodně... A i když se říká, že moc přemýšlení je na škodu, žádné přemýšlení jakbysmet. Jen a jen díky myšlení se dostaneme tam, kam chceme. A jen a jen díky srdci tam budeme šťastní. Přesto... Myšlení je největší nepřítel člověka, stejně jako jeho mysl. Přemýšlela jsem o tom, co ničí člověka. Co ničí podstatu tvora, který je na této planetě nejvyspělejší, nejrozumnější, nejpočetnější a který je prakticky vládce, pokud nepočítám matku přírodu. Nevěděla jsem to. Nikdy jsem na to nepřišla a to se touto otázkou zabývám od té doby, kdy jsem zjistila, jak moc se moji rodiče milují. Jak milují mě. A přesto byly časy, kdy ani jeden z nich nebyl šťastný. Proč nebyli šťastní, když se milovali? Copak to jim nestačilo? A tady to je. Odpověď. Pokud chceme dostatečnou odpověď, nemusíme se vždy ptát. Stačí pozorovat. Odpovědi člověka jsou k ničemu, protože co člověk, to názor. Každý odpoví jinak na otázku, podle svých myšlenek a svého života. A tak jsem se přestala ptát a začala jsem pozorovat. Zjistila jsem to. Člověka ničí drogy, alkohol, velká sexualita, kouření, příliš nezdravá strava-tyto věci zdemolují tělo jakéhokoliv tvora (dokonce i zvířete). Pak existují horší ničící prostředky. Jsou to city, emoce. Důvěra. Nenávist. Vztek. Smutek. A to nejdůležitější. Láska. Tyto věci rozbíjí duši a mysl člověka. Rozbijí ho, zlomí a pak ho přenechají samotě a přemýšlení. A teď, když jsem sledovala, jak jde člověk za člověkem, každý neschopný přestat přemýšlet ve své hlavě (z toho důvodu do sebe vráželi), přišla jsem na odpověď: Nejvíce nás ničí to, o čem předpokládáme, že nám to pomáhá. Ale proč se tedy lidé tak rádi zamilovávají, když je to ničí? Snad proto, že se jim líbí pocit být ničen a ničit, přitom rozkvétat a se vší slávou zase stavět.