„Díky!" vřele jsem se usmála na dýdžeje. Děkovala jsem mu, protože právě šel ke kapele, která momentálně hrála Bacha, aby s ní domluvil, že vážnou a klasickou hudbu vystřídá poněkud ostřejší. Prostě modernější. Sám dýdžej zezačátku protestoval, protože rozkazy má dostávat jen od nevěsty. Dokonce i ženich měl ohledně hudby mlčet – tomu říkám emancipovaná žena. Každopádně zpátky k hudbě: Domluvila jsem tu menší diskotéku, pokud se to tak dá říct. Do obřadu zbývá dvacet minut a do té doby si, řekněme, propůjčíme zaměstnance a jeho služby. Tajně.
Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu u dýdžejova míchacího pultu, odkud jsem měla nádherný výhled na celý sál, na protější schodiště se dvěma chlapci a na postranní bary. A samozřejmě na lidi kolem.
„Teď ustupte a ponechte to tu mistrovi." Znenadání do mě jemně šťouchl DJ. Nasála jsem vzduch a otočila se na muže středního věku.
„To bych tu ale měla zůstat já." Zapíchla jsem si prst do hrudi. „Mistr jsem tu já." Ďábelsky jsem se zakřenila. Samozřejmě jsem to myslela jako srandu – nikdy jsem netušila, jaká je zábava provokovat lidi.
„Každý je mistr v něčem jiném a my přece nemůžeme posuzovat, kdo je lepší nebo horší. Každý to umí jinak, každý to dělá jiným způsobem." Začal si dělat pořádek na pultu a zkoušel hlasitost, takže se ze schovaných reproduktorů náhle ozvalo zakvílení, které drásalo uši. Lidé kolem si zacpali uši a DJ si nasadil sluchátka. Tak nějak jinak – napůl je měl na uších a napůl na krku.
„Hodně lidí neví, co je to legrace." Hláskovala jsem poslední slovo. „S-R-A-N-D-A." Smutné bylo, že ani já to dosud nevěděla.
„Ale oproti tomu hodně lidí to ví až moc dobře." Vrátil mi to. „O-T-R-A-V-N-É." Vyhláskoval. „Tak bych to nazval." A dál se věnoval své práci. Založila jsem si ruce na prsou a přimhouřila oči:
„Ty říkáš, že jsem otravná?" a v duchu jsem dodala: važ slova, chlapče, protože před tebou stojí člověk, kterému by nevadilo povalit tě na zem. Ne že bych to dokázala nebo chtěla udělat.
„Říkám, že otravní jsou lidé, kteří se snaží být zábavní, a přitom jen kopírují hlášky ostatních." A než jsem stačila odseknout, jestli tím myslel mě, ať se radši zamyslí nad svojí schopností vycházet vlídně s lidmi, když vtom mě někdo zatáhl za paži, místnost setměla a začaly ducat bubny.
Okna byla zadělaná nějakými dřevy, takže se místnost ponořila do tmy a disco koule zazářila.Stejně tak světla, která ozářila temnotu a díky kterým jsem viděla na svou únoskyni. Teda únoskyně.
„Ty ses bavila s tím fešákem? A o čem?" začala vyzvídat Ell. Kroutila se do rytmu písničky společně s Will a Jess. Začala jsem dělat své taneční kreace (pokud bychom to tak mohli nazývat) a odpověděla: „Ne, jen jsme si říkali o kvantové fyzice. Však víš, normální téma na seznámení. Tak začíná velká láska." Naznačila jsem hmat na srdce a zatvářila se zamilovaně. Ell mě jen praštila do ramene a zasmála se.
„Všimla sis toho?" poplácala mě po zádech Will. Udělala jsem otočku, při které jsem se nehezky zapotila a udýchaně odpověděla. „Čeho?" nechápavě jsem krčila rameny do rytmu hudby. Jess se usmála.
„Že ses změnila. Dřív jsi nebyla tak... ironická?" dodala spíš sama pro sebe. V hloučku jsme tančily a lidé kolem nás byli pohroužení do svého tance.
„Člověk se naučí ironii od osudu. Ten je v tom dobrý." Mrkla jsem na ni. Ell se nadechovala, že se do hovoru vměstná, ale já ji předběhla. „Teď ne." Zavrklala jsem a vzdálila se od nich.
Když jsem byla téměř u cíle, ukázala jsem na holky, aby mě následovaly. Ty s nechápavým pohledem poslechly a vydaly se za mnou. A byla jsem tam. U cíle. U baru.
Bar byl ohraničen stoličkami a byl celý ze štípaného dřeva, zpod kterého svítilo křiklavě modré světlo. Na baru bylo pár panáků, pivo, víno a koktejly. Vzala jsem si jednu židličku a přisunula ji k baru. Lidé na mě koukali a nechápali, co dělám. Ani já to nechápala, ale líbilo se mi to. Mezitím už dorazila i Jess, Will a Ell, které teď postávaly u baru. Mrkla jsem na ně a přes stoličku se vyhoupla na bar.
Hudba se změnila a začalo hrát něco živějšího, smyslnějšího a divočejšího. Bubny, činely, kytary, piáno... Tolik nástrojů dělalo tu hudbu něčím živým a já ji cítila, jako by mnou proudila.
Když jsem se ocitla na baru, mírně jsem zavrávorala, ale udržela jsem rovnováhu a narovnala se. Někteří se po mně dívali s odsouzením, jiní s pobavením a většina nechápavě. Jen barman se tvářil přívětivě.
„Poslužte si." Ukázal na bar a solidárně mávl rukou. Pokynula jsem mu a...
...napřáhla jsem nohu a vykopla všechny skleničky v okolí, které se s hlasitým rachotem roztříštily o zem. Lidé teď chápali, co mám v úmyslu. A nezastavili mě, což jsem očekávala. Přidali se ke mně. Muži a ženy kolem baru se se smíchem a leskem v očích vyhoupli na bar za mnou a začali se kroutit do rytmu. Každý se na každého usmíval a házel šťastné pohledy. Opilí alkoholem (někteří) a radostí (všichni). A přesně tohle jsem chtěla.
Pár lidí skoro spadlo, ale naštěstí udrželo rovnováhu. Barman se na mě celou dobu usmíval.
„A teď bych chtěl věnovat jednu písničku pro výjimečnou dívku. Nevím, kde jsi, ale tato písnička je pro tebe. A to říkám za sebe a všechny, kteří se přidají. Písnička pro dívku, která má ještě naději. Písnička pro Andromedu!" uslyšela jsem naráz hlas z reproduktoru. Ten hlas jsem znala – byl to hlas dýdžeje. Naráz celý sál začal aplaudovat mé jméno a vytleskávat slabiky. Bylo to jako pohánění mého těla doprostřed parketu, kde ani nevím, jak jsem se dostala. Ale stála jsem tam a snášela pohledy lidí. Dívala jsem se na vyvýšený stupínek, na kterém byl DJ, a poslouchala.
„Dívka, která má naději. Dívka, která se jmenuje po souhvězdí. Dívka, která MUSÍ přežít!" zpocený DJ pustil novou písničku a já věděla, že tato písnička je přesně pro mě. Soundrack pro mých 10 Dní.
„Andromeda, Andromeda, Andromeda..." opakovali lidi stále dokola. Dívala jsem se po neznámých tvářích a přemítala, kolik jich o mně ví – a usoudila, že všichni.
Měla jsem z toho radost a cítila jsem euforii. Pak jsem ale uslyšela:
„A teď nám zazpíváš karaoke. Nemysli si, že tě tady budeme uctívat jen tak." A než jsem stihla utéct nebo omdlít, dav mě zvedl. Myslím OPRAVDU zvedl, takže jsem teď byla nesená lidskýma rukama. Každý, kdo mě zčásti nesl, mě pak předal někomu dalšímu. Bylo to takové to, jako když celebrita skočí do pódia a lidé ho nesou. Ano, přesně tak jsem se teď cítila. A vlastně jsem to i zažívala.
Ale nepřipadala jsem si důležitá. Připadala jsem si být částí něčeho většího.
A taky jsem věděla, že lidem se dá věřit, když překonáte svou prvotní nedůvěru. Normálně bych totiž nenechala nikoho, aby mě takhle nesl. A teď jsem byla odsouzena jen na to, jak moc mě lidé budou držet.
A oni mě drželi pevně.
Lidé si mě přendávali z rukou do rukou a u toho skandovali mé jméno. A pak jsem se ocitla na pódiu.
Hola, hola!
Táákže. Tento díl byl napsaný pěkně narychlo takže se za případné chyby omlouvám. Stejně tak v předchozím díle. A jak se vám líbil? <3 A těšíte se na další aktivity, které vykonají Zmrzlinovou válku? :D
A co vě škole? Pardón, ale zajímá mě to :D Takže mi napište, jestli se už učíte... A popřípadě co :))
A řekli jste už sbohem prázdninám? Já teda ne -__- . Ale ony stejně odešly -__- .
A co kroužky? Chodíte do nějakých?
Jinak vám musím říct, že můj čas, kdy chodím spát, je po večerníčku, takže už bych měla ležet pár hodin v posteli... Takže dobrou :* Dneska to bylo takové narychlo, ale stejně vás miluju pořád stejně :)
Páááá.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
