10 Dní-(Virus)

Konec

                                  Doporučuju pustit si písničku :) hned od začatku.

Zastavili jsme uprostřed ničeho. Sjeli jsme z vozovky, Moulin zaparkovali mezi prázdné místo na kraji začínajícího lesa a po cestičce jsme se vydali k jezeru.

Jezírko nemělo velkou rozlohu, ale kolem něj se obepínal hustý, jehličnatý les a já jen matně vnímala ruch ze silnice, na kterou jsme naštěstí neviděli. Nemusela jsem ani zapojovat fantazii, abych si připadala jako v jiném světě.

„Tak, vyneseme z auta deky. Někdo nanosí dříví a ostatní pak rozdělají oheň." Zaúkolovala jsem nás a sama se vydala sbírat dříví.

„Víš, že to je zakázaný a nezákonný?" Ell se zohnula pro suchý klacík na podpal. Nádherně to tu vonělo po mechu, houbách a svěžesti.

„Jo, to vím. Jenže většinou ty zakázané věci bývají nejlepší." Můj nos nabral barvu opilce po kocovině a od pusy mi šla pára.

„Ani nevím, kolikrát nás už odchytila policie za tu dobu, kdy jsme cestovali." Ell už měla plnou náruč, tak jsme ji šly odložit s tím, že najdeme nějaké kameny na obklad ohniště.

Vše bylo připravené. Vedle jezera nám už plápolal oheň, kolem kterého jsme seděli v zachumlaní dekách a povídali si. Zvláštní, protože tímhle mělo všechno začít a já přesto nemohla potlačit pocit, že všechno končí. Anebo to bylo obojí; konec i začátek.

Ale celý život je jenom o tom pouštět věci, abys mohl potkat něco nového. Když nepustíš, nic nového se ti neotevře. Když nepustíš, nežiješ. Celý život je prostě jenom o tom pouštět. Pouštět věci, majetek, lidi a dokonce i některé vzpomínky.

„Hej, lidi... já se bojím." Trhala jsem si trávu u nohou, abych nějak zaměstnala červenající se prsty.

„Z čeho?" nikdo se na mě nedíval, každý upíral svůj pohled do plápolajícího ohně, jenž svými horkými jazyky olizoval dříví, jako by to byla potrava pro něj, přesto, že jakmile všechno dříví sní, zemře.

„Ze všeho." Dobře, tímto jsem to moc nevysvětlila. Proč mám dojem, že už nesmýšlím stejně jako předtím?

„Ale to je normální. Mít strach znamená, že se o něco opravdu staráš a že ti na něčem záleží. Není to o tom, jestli máš strach, ale o tom, jak se s tím strachem vypořádáš. Statečný není ten, kdo kráčí a nebojí se, nýbrž ten, kdo je plný strachu a přesto jde dál." Ani nevím, kdo mi tato slova řekl, ale nebylo to podstatné. Podstatné bylo, že řekl pravdu.

„Celý život bojujeme se strachem a obavami, ale prohrajeme, až když jim doopravdy propadneme. Až když náš tyto pocity začnou ovládat." To jsem slyšela mluvit samu sebe z dálky. „A já se obávám, že jsem jim propadla." Už jsem neměla chuť se smát. „Řeknu vám jednu hlavní věc, kterou jsem si uvědomila; rozlišujeme lidi na zdravé a nemocné. Na chudé a bohaté. Na chytré a hloupé. Na krásné a ošklivé, ale pravda je, že jsme všichni stejní, protože jsme všichni lidi. Dělíme na umírající a žijící. Měla jsem pocit, že žiju odlišný život, protože jsem se dozvěděla, že umírám. Jenže pak jsem zjistila, že vlastně ještě budu žít. Že nakonec ještě můžu žít mnoho let, až do stáří. A tehdy jsem si to uvědomila. Já umírala celou dobu." Někde v dáli začala houkat sova a větřík tančil v divokém tanci s našimi vějícími šálami. „Umíráme všichni. Nazýváme to životem, i když bychom to měli nazývat spíše umíráním. Jenže umírání zní hrozně, a tak abychom se cítili lépe a nepřipomínali si to, že doopravdy umíráme, i když jsme zdraví, rozhodli jsme se to nazývat životem. Jenže on to není život, je to umírání. Od první chvíle, kdy se poprvé nadechneme, od první chvíle, kdy spatříme světlo světa, začneme umírat." Nic už nemělo smysl. Už mě nebavil pohled na oheň tak, jako dřív. Už jsem nevnímala zelenou tak jasně a krásně, spíš jako nějakou upomínku mé změny. Nelíbila se mi melodie ani její linutí, nechtěla jsem se dívat na mistrovská díla malířů a nechtěla jsem číst slova a věty, které by se mi zakotvily v hloubi duše.