10 Dní-(Virus)

Andromeda a nevěsta

„Andromedo..." uslyšela jsem někoho horečnatě zašeptat své jméno. Ten hlas znám, pomyslela jsem si. A i když jsem chtěla odpovědět, nemohla jsem. Mé suché hrdlo mi to nedovolilo. Ani můj mozek nepracoval tak, jak měl. Možná ho ten brouk sežral. A i kdyby – aspoň byla ta úporná a nesnesitelná bolest pryč.

„No tak." Hlas nabíral na intenzitě a mě z toho rozbolela hlava. Zase. „Do prdele." Zavrčel dotyčný a hlas byl prosycený beznadějí a zoufalstvím.

Něčí ruce se mi obtočily kolem zápěstí – nejspíš aby zkontrolovaly můj tep. Ruce se přemístily na moji krční tepnu, kde chvíli spočinuly a pak se ozvalo oddechnutí. „Díky bohu."

Zkusila jsem se pohnout, ale marně. A tak jsem od sebe zkusila odlepit víčka. Taky Marně. Pokaždé, když se pokus setkal s neúspěchem, jsem se snažila zlepšit a to vedlo k tomu, že se střetl pokus s úspěchem. Pohnula jsem palcem.

Dotyčný vedle mě si toho zřejmě nevšiml a jen vedle mě tiše oddechoval a držel mi ruku. Tu, se kterou jsem neměla šanci pohnout. A tak jsem se snažila udělat větší krok, aby si toho konečně někdo všiml a pomohl mi.

Povedlo se.

„Andromedo!" vyjekl hlas a mně se v hlavě rozezvučel zvon. Malátně jsem přikývla a otevřela pomalu oči. Byla jsem ve stejně místnosti, kde jsem byla i předtím. Napůl jsem seděla a napůl ležela na jedné z oprýskaných stěn, hned vedle kbelíku na mop. V místnosti zářilo matné světlo jako předtím. Bylo to tu malé. Vlastně jsem se nacházela ve skladu pro uklizečku. Dveře naproti mně byly zavřené.

„Jsi v pořádku? Co se ti stalo?" Byl to Chase se strachem v očích a neskrývanou úlevou. V modrých očích měl to známé světlo, které říkalo, že mě zná a já prostě nemohla odtrhnout oči od toho mramorově krásného chlapce s ostře řezanými čelistmi. Měla jsem chuť vrazit mu ruku do těch jeho pačesů a udělat je ještě víc rozcuchané (pokud by to šlo ještě víc, než teď).

„Ehm... Proč se tváříš tak... Já se ti prostě hrozně líbím!" dodal až moc sebevědomě a strčil si ruku do vlasů, za které si zatahal. Najednou zvážněl. „No tak, řekni něco." Ramena mu poklesla.

„Budu zvracet." Zahuhňala jsem nezřetelně. Můj hlas zněl prázdně jako plechovka a pro mě samou zněl cize. Jako bych spolkla kaktus.

„Nedělej si srandu." Odsekl Chase, i když se tvářil trošku bázlivě. „Podruhé to nechci zažít." Sykl, ale šáhl pro kbelík na mop vedle mě a podal mi ho. S vděčností jsem ho sevřela a strčila do něj hlavu. S hlavou v kbelíku jsem přemítala o jeho slovech a zrudla, když mi to došlo. On mluvil o párty v Londýně, kdy jsem ho pozvracela. Trapasů se mi za život stalo dost, ale tohle...

„Falešný poplach? Dej ten kbelík sem." Sebral mi ho Chase a kbelík dopadl s hlasitým žuchnutím na druhou stranu místnosti. Sevřela jsem ruce v pěst a pak je znovu uvolnila.

„Je mi zima." Vzlykla jsem a přitáhla si kolena k bradě. „A špatně."

„Co se stalo?" zeptal se jemně Chase a sedl si do tureckého sedu přede mě. Nadechla jsem se a sdělila mu vše, co se stalo. Řekla jsem mu o náhlé nevolnosti a pak o neutuchající bolesti a o červovi, který mi žral mozek. A o tom, že jsem omdlela a nemohla se hýbat ani mluvit.

Když jsem skončila, Chase se tvářil nečitelně a zachmuřeně. Mezi obočím mu naskočila malá vráska.

„To není dobrý." Prohlásil nakonec.

„Já vím." Zasípala jsem. „Vím to až moc dobře. Ale ta bolest a ten nepříjemný pocit už pomalu vyprchává." Dodala jsem spíš abych ujistila sebe, než jeho. Chase přikývl a podrbal se na zátylku.